 "Miluju česnekovou pomazánku", zamnul jsem si ruce, když jsme si sedali ke stolu. Káťa se někde zdržela. "Tahle bude skvělá, česnek je pěkně ostrý." usmál se strýc. "To já rád", přikývl jsem a zakousl se do prvního chlebíčku. Pak se mi na chvíli zatmělo před očima a z planety zmizela atmosféra. Vyhrkly mi slzy z očí a měl jsem pocit, že uši se mi několikrát protočily kolem své osy.
Konečně jsem se nadechl. "Kolik v tom je česneku?" zasípal jsem konečně. "Nevím, asi dva", odpověděl strejda také tiše, myslel si, že jen šeptám, nenapadlo ho, že jsem měl klinickou smrt. "Jenom dva stroužky?", divil jsem se a pozoroval, jak vidličce rostou vlasy, když jsem na ní dýchl. Doma dáváme i pět a takováhle síla to nikdy nebyla. "Ne", zasmál se strejda, "dvě paličky".
Měl jsem pocit, že do mne narazil náklaďák s tuřínem. Tohle byl prakticky denaturovaný česnek pálivý. Něco, co se přidává v Temelínu, když dojde jaderné palivo. Zkusil jsem si ještě kousnout. Opět mdloby, a když jsem konečně vydechl, v okruhu deseti kilometrů vyhynuli upíři. U oken stálo pár tchořů s transparenty, na kterých bylo napsáno: "HNUS! HNUS!" Přišla manželka. "Tak jaké to je?", zeptala se. "Vynikající", vypálil jsem, jakmile jsem si v rychlosti utřel oči. "Ty jsi plakal?", zeptala se Káťa překvapeně. "No jo, strašně se mi stýskalo", zachroptěl jsem. Manželkám je lepší nelhat, ale pravda také není nejlepší řešení. "Cítím, že je v tom hodně česneku", prohodila Káťa a vzala si chlebíček. Trochu jsem si poodsedl.
"Kdepááák", mávl jsem rukou a dělal, že se láduju dalším. "Je velice jemná, skoro není cítit".
"Tedy, jsi borec", řekl strejda "spousta lidí to nesnese. I mně přijde docela silný". Manželka si kousla. Přestala dýchat. Pevně zavřela oči. Zpod víček se jí vydraly slzy. "Ale...", pohladil jsem ji. "Tobě se také stýská, jsem hned vedle tebe, lásko". Rychle jsem se zase stáhl, ale naštěstí nebyla ani schopná se po mně ohnat. Vypadala nádherně, vůbec jsem nevěděl, jak moc jí sluší modrá. Pomalu přecházela do fialova. Seděl jsem a tiše čekal na zelenou. Jako na přechodu. "Tak jaké to je?", zeptal se strejda konverzačním tónem.
"Moc dobré", odpověděla Káťa vychovaně a zafuněla ke stropu, až na lustru pohasly světla a ze střechy spadly dvě kočky. Zvláštní, manželka vždycky krásně voní, ale tentokrát jsem měl pocit, že vedle mne vyrostla Titan Arum. "Páni já jsem plná", řekla Káťa a položila zbytek chlebíčku na malovaný talířek, na kterém okamžitě pochcípaly kytičky.
Otočila se ke mně: "Ale Martin říkal, jak je hladový, nebude vadit, když to dojí?“ "Vůbec ne", řekl strejda, usmál se a vstal od stolu. Poněkud jsem zbledl. Svou smrt jsem si představoval jinak. Určitě ne tak smradlavou. Proboha, budou muset čekat, až začnu zapáchat, aby se ke mně vůbec mohli přiblížit a pohřbít mně. Na hrobě mi neporostou ani voskovky. Řeknu to takhle: nikdy neprovokujte tygra.
A zvlášť ne, když je to vaše žena.
Edit.: Večeře nakonec měla aspoň jednu pozitivní dohru. Sice musím manželce koupit nové disky, ale zase se s ní několik týdnů nemusím dívat na Stmívání. Nedopatřením jsem kýchl na pořadač a zdá se, že v tom filmu vyhynula většina hlavních postav. V pořádku, všichni muži, co mne čtou, mohou přestat tleskat. Oba. Naštěstí mým filmům se nic nestalo, jen Rambo pláče, ať ho radši strčíme zpátky do jámy ve Vietnamu, Vetřelec sípe: "Kill meeee NOW!!" a Terminátor se zasekl v místě, kdy se ponořil do roztaveného železa, odmítá vylézt a tvrdí, že je mu tam dobře. MARTIN MACEK CABICAR
|
