Ve školce, kam chodí Čeněk, mě už vyhmátli. Onehdá za mnou přišla ředitelka a slušně, až pokorně mě poprosila, jestli by mi nevadilo, kdybych už o školce nepsal. Patrně mě nějaký dobrák naprášil. Mladej již není inkognito. Nicméně, jelikož jsem členem klubu přátel školky (pokud tedy takový klub existuje, pokud ne, rád ho založím), rozhodl jsem se, že paní ředitelce vyhovím a o školce se již zmiňovat nebudu.

Přiznám se, že nepsat o školce, když píšete o dítěti, které chodí do školky, je poměrně trýznivé, ale já si poradím i jinak...

Vánoce byly za dveřmi a k nim neodmyslitelně patří i Vánoční besídky. Jelikož o besídce ve školce psát nemůžu, navštívil Čeněk jinou besídku, která ve školce nebyla. V žádné školce.

Nataša každý čtvrtek tahá mladýho do nějakého kroužku. Nemám ponětí, co je to za kroužek a ani mě to nezajímá. Hlavní je, že mám od Čeňka na dvě hodiny pokoj a můžu si doma užívat života. Můj názor je takový, že se jedná o klasický femina kroužek, kde ženy sedí v kroužku, drží se za ruce a hodinu a půl šeptají: "Muži jsou fuj". Nakonec si synchronizují menstruaci, poberou děti, které do té doby bezcílně bloumaly po místnosti a strádaly a odejdou domů uvařit svým mužům večeři a vyprat jim ponožky. Tak takovýto kroužek pořádal před Vánoci vánoční besídku pro děti.

Besídka slibovala velký kulturní zážitek, jelikož tříleté děti jistě zvládnou nejednu divadelní inscenaci, proto jsem se z toho snažil vyvléknout, co mi jen síly stačily. Den před besídkou jsem nenápadně doma zahlásil, že mě pobolívá v krku. Nataša mě probodla pohledem a pronesla: "No, ale na besídku půjdeš!"

Ještě té noci jsem si uměle vyvolal zimnici a pokusil se o horečku. Vzbudil jsem Natašu, abych ji upozornil na to, že to se mnou vypadá bledě a že už tu dlouho nebudu. Nataša mi udělala čaj a přinesla mi teploměr. Vypadalo to slibně. No, ale jelikož mě Nataša načapala, jak dávám teploměr do vařícího čaje, abych měl jakože teplotu, šel celý můj plán do kytek a na besídku jsem naklusal.

Ještě cestou na besídku jsem to zkusil a naznačil, že mám kurděje, nicméně i mě přišel tento poslední zoufalý pokus více než marný. Nataša to už ani nekomentovala.

Začátek besídky byl podle očekávání. Plná místnost natěšených matek, nasraných fotrů a malých dětí, které dělaly všechno jiného, než že se začaly štosovat do špalíru na besídku. Uprostřed toho zmatku se motala učitelka (tedy respektive lektorka. Jelikož jsme nebyli ve školce, byla tam lektorka) a pokoušela se o nemožné.

Několik dětí se podařilo odchytit. Zbylé potřebovaly akutně čůrat a Čeněk seděl na židličce a hrál si s nohou od stolu. Panečku. To je pan herec. Ten kluk má budoucnost. Jakmile Čeněk AKA pan herec nohu od stolu začal ukusovat, přispěchal jsem za ním, vzal ho do náruče a umístil jej mezi děti na improvizované pódium.

Paní lektorka si děti postavila do řady, pobídla je, aby se chytily za ruce a sama usedla za piano. V kroužku totiž měli piano. Matky se dychtivě usadily před podium a přichystanými kapesníčky si sušily navlhlé oči. Fotrové stáli znuděně opodál. Občas si zívli a jeden si dokonce otevřel lahváče a pustil si na mobilu přenos z fotbalového utkání. (V průběhu besídky mezi fotry těch lahváčů kolovalo víc a skupina se sešikovala u fotbalového přenosu.)

No a pak to začalo. Paní lektorka začala hrát na piano a děti začaly zpívat. Jako jo, bylo to roztomilé. Zatímco děti zpívaly, tleskaly a kroužily pěstičkami, jakože Mik miku, mik miku Mikuláš, Čeněk stál uprostřed a dloubal se v nose. Nedělal nic. Jenom koukal. Paráda. Dělal jsem, že to není moje dítě.

Na druhou stranu jsem mohl dopadnout hůř. Jeden malý chlapeček v davu dětí taktéž nezpíval a taktéž nedělal mik miku, mik miku Mikuláš. Stál tam, celý rudý řval a na "Nesem vám noviny" se výstavně pomočil. Pašák jeden. Pomočený uřvaný chlapeček byl z pódia diskrétně stáhnut maminkou, která již nediskrétně přes celou třídu zařvala na svého muže, který zrovna nasával a díval se na fotbal, že mladej se pochcal a že musí jet domů. Soustrastně jsme všichni fotrové poplácali onoho tatínka po zádech, čímž jsme mu dali na odiv, že soucítíme a pokračovali jsme již bez něho.

Besídka jela dál. Po "nesem vám noviny" začala vypalovačka "půjdem spolu do Betléma", načež se Čeněk "chytnul" a začal dělat Mik miku, mik miku Mikuláš. Super. S Natašou jsme si vyměnili dlouhý pohled. Byl to ten typ pohledu, který říká: "Kašlem na to, jdeme domů a dítě tu necháme".

Besídka čítala pouze čtyři písničky, takže byl za chvíli konec. Po besídce děti rozdávaly svým rodičům Vánoční dárky, které samy vyrobily. To mi bylo jasné, že pokud mi Čeněk donese dárek, budu s ním hned spojován. Nakonec se mé obavy ukázaly jako liché. Čeněk se totiž zasekl a pořád dělal na podium Mik miku, mik miku Mikuláš, ač už tam byl sám a žádná hudba nehrála.

Po nějaké době mladej usoudil, že umění již bylo dost, slezl z podia a přinesl mně i Nataše dárek, který vyrobil. Nataša dostala k Vánocům hezkou koláž z listí. Já jsem dostal od Čeňka figurku želvy ninja, kterou zřejmě zcizil nějakému dítěti v šatně a jako bonus kuličku holuba z nosu. Figurku želvy jsem nechal v šatně, oblékl jsem našeho malého umělce a jelo se domů.

Vánoční besídka to byla věru zajímavá. Bůh ví, jak by vypadala, kdyby se konala ve školce.

DOMINIK LANDSMAN

http://fotruv-denik.blog.cz/

(pokračování zas někdy příště)

Komentáře (1)

Zobrazit/Skrýt komentáře Dominik : Mikin je King ! únor 02, 2016 03:59

Napsat nový komentář

Pro komentování je potřeba, abyste byli přihlášeni. Pokud nemáte ještě svůj účet, prosím zaregistrujete se.

Powered by Azrul's Jom Comment