 Na práva jsem šla z trucu. Nevzali mě totiž na psychologii, kde jsem se předvedla jako naivní pseudointelektuál s nutkáním radit celému světu. Ukázalo se, že pro studium na právnické fakultě jsou to ale ideální parametry. Z trucu se velmi rychle stal skutečný zájem, zvláště přihlédnu-li k hodinám římského práva v podání Prof. Skřejpka, do kterého jsem se neprodleně zamilovala. Jako milovníka všeho živého (kdysi jsem dokonce demonstrovala za právo slepic na podestýlku) mě zaujaly zejména předměty s humanitární a lidskoprávní tématikou, kde jsem si při přednáškách kreslila do sešitu znak míru, srdíčka a další humanitární a lidskoprávní útvary. Léta studia a advokátní praxe mě pak sice naučila tlouct pěstí do stolu v soudní síni, vypořádávat společné jmění manželů a vymáhat směnky, ale moje odolnost vůči různým sbírkám a podnapilým osobám žebrajícím peníze na fiktivní cestu vlakem je nadále mizerná. Odhlédnu-li od jednoho konfliktu s falešným Kašparem, který mi předloni odmítal ukázat průkaz tří králů, hemží se to u mě doma charitativními přívěsky, propiskami a pohledy a několikrát jsem se už dobromyslně vzdala honoráře, protože mi bylo líto vlastního klienta. V posledních letech vykazuji pouze poměrně slušnou odolnost proti Jehovistům, kteří sídlí v mém bezprostředním sousedství, a s nimiž jsem tím pádem v pravidelném kontaktu. Asertivní vyjednávání o podstatě boha a potřebnosti transfuzí se naprosto míjelo účinkem. Osvědčilo se mi až stručně předstírat, že jsem posedlá ďáblem. Zřejmě právě on mi vnukl před loňskými Vánoci myšlenku, že je třeba potěšit mou vyčerpanou babičku nějakým humanitárním dárkem. V metru jsem listovala časopisem, odkud na mě vykoukla vysmátá paní se smetákem jménem Oksana, která pod nápisem „Cizinky na úklid“ prohlašovala, že je pracovitá, levná a vyspí se všude. Náhle mně osvítilo. Taková Oksana by mohla babičce umýt okna a podlahu, vyleštit parkety, pokecat u kafe a ještě by se královsky vyspala pod pravou duchnou. Nápad mi to přišel vskutku geniální. Barevné webové stránky se hemžily veselými Ukrajinkami s mopem, rejžákem a popisem, co která paní umí leštit, ale Oksana se smetákem byla jednoznačně nejsympatičtější. I napsala jsem agentuře e-mail a domáhala se dvoudenního vánočního poukazu na Oksanu, které dám slušně vydělat, když se ujme zvelebení babiččina domu. Hladila jsem si své čerstvě těhotné břicho, které bych nerada nechala lézt po okenních rámech, a představovala si babičku, jak hlásí šmouhy na oknech a Oksanu, jak je s úsměvem čistí. Když ještě v polovině prosince žádný poukaz ani odpověď na e-mail nedorazily, začala se vidina Oksany k Vánocům zvolna rozpouštět. Renato, ty nejsi typ, co dává babičce k Vánocům mejdlíčko, říkala jsem si odhodlaně. Napsala jsem tedy další, poněkud drsnější mail, v němž jsem agenturu upozornila na to, že Vánoce se blíží, a co je teda s tou Oksanou!? Opět bez odpovědi. Začala jsem být nervózní. Představa geniálního dárku se opouští špatně. Pár dní před Vánoci jsem své úsilí vzdala a smutně bloumala mezi regály s mejdlíčky. Neoblažilo mě ani rozdání třetiny Vánočního rozpočtu všudypřítomným potřebným, ani taška na kolečkách, která umí vylézt schody, a kterou jsem babičce pořídila s pocitem trapného kompromisu. Trpkost ze zmařeného nápadu ve mně ale vyplula na povrch kdykoliv jsem někde zahlédla tašku na kolečkách, a trvala až do chvíle, kdy jsem někdy v únoru zaslechla z televize: „…Fiktivní agentura Cizinky na úklid měla za cíl upozornit veřejnost na bezprecedentní porušování lidských práv v oblasti zaměstnávání cizinců…“. Okamžitě se mi vybavila série mých e-mailů podepsaných hlavičkou advokátní kanceláře a domáhajících se Oksany a jejího smetáku. A já se tímto omlouvám Oksaně, které přeju uspokojivé pracovní podmínky, a babičce slibuju, že v létě vymýtím ďábla mytím oken. RENATA FÍKOVÁ
|
