Další dětskou sbírkou byly pohlednice. Brácha sbíral exotiku – moře, cizí města, zde opět vypomáhala maminka;  já sbírala koně, na pohledech kupovaných v trafice. A vůbec všechno s koňmi a o koních – knížky, časopisy, plakáty, obrázky, figurky. Pokud bylo v jakémkoliv časáku něco o koních, vystřihla jsem si aspoň fotografii, když ne celý článek. Některé z knih mám dodnes, jiné se někam zatoulaly.

Pohlednic jsem nasbírala od dětství až do dospělosti docela dost (asi 2000), až mne to přestalo bavit. Už jsem neměla přehled, co ve sbírce mám a co ne. Většinu pohledů jsem proto darovala kamarádce, kterou to neomrzelo,  a nechala si pouze pohledy s poníky. Jednoduše – pokud chovám shetlandské poníky, má smysl střádat pohlednice s nimi a kochat se krásou těchto malých chlupáčů.

Moc jich nebylo, tak jsem hledala další a další a nyní jich mám cca 300, převážně zahraničních. Několik dokonce s našimi poníky, protože dnes už je možné domluvit se s vydavatelem na malé sérii pohledů, pokud si může on vybrat z několika nabídnutých snímků takový, který i jako pohled prodá… Takže tato sbírka mě spojuje s dětstvím a dodnes ji aktivně doplňuji,  je-li čím. Rozsah dvou ještě ne plných alb umožňuje sbírku uspořádat a mít o sesbíraných pohlednicích přehled.

Z koňských figurek mi zůstaly jen porcelánové od tatínka, dva vzpínající se koně. Některé věci jsem rozdala jako ceny, když jsem pořádala malé soutěže pro děti, co ke mně chodily jezdit, zbytek vlastním dětem na hraní. Nechávala jsem si jen skleněné koníky, které mi darovala spolužačka, a pár stříbrných přívěšků na krk.

Ty jsem ve svém „sbírkově kritickém“ období obhajovala se slovy – aspoň to není nic, co jen tak leží v šuplíku, krabici, nebo stojí nevnímáno na polici. Tyhle prostě nosím na střídačku na krku!