Myslím, že moje úplně první sbírka byla sbírka porcelánových střepů. Bydleli jsme v městě porcelánu, do jedné továrny to bylo doslova jen přes plot, tak se nedivte malé holce, že si z těch výprav schovávala střepy s pomněnkami, růžičkami a jiným kvítím. Zdobila jsem si s tím své hrady z písku :-)  Opravdovější byla druhá sbírka - nálepek z krabiček od sirek. Při výpravě s dětmi sousedů na společnou půdu jsme našli poklad – škatuli právě s těmito nálepkami...

Hodně bylo stejných, tak jsme se dobře podělili. Ale u nás nikdo nekouřil, vařilo se na elektrice, pouze v podkroví byla kamna, ve kterých se v zimě topilo dřívím a uhlím, takže prostě zdroj nových nálepek nebyl. A sbírka, do které nic nepřidáváte, nemá smysl.

Takže skutečným sběratelem jsem byla až když jsem se pustila do sbírání známek. Je asi na místě sdělit laskavým čtenářům, že maminka, vystudovaná zootechnička, uklízela nejprve kanceláře ve zmíněné porcelánce (proto jsme tam byli jako doma), a nakonec 20 let roznášela poštu. Ne, nestrhávala z dopisů známky, to ne, ale protože já jsem se věnovala sbírání známek se zvířaty a brácha s dopravními prostředky, tak si maminka tu a tam o zajímavou známku z dopisu řekla lidem, kterým chodilo hodně pošty nebo dopisy ze zahraničí. A pak už jí její klienti sami známky střádali, většinou důchodci, vděční, že mohou někomu udělat radost známkou odstřiženou z obálky…

Později jsem nakupovala sběratelské obálky se známkami; to bylo pro malého filatelistu něco jako „štěstíčko“ z hračkářství (pamatujete na něj? Za korunu krabička, v něm překvapení – balonek, prstýnek, zvířátko z korálků a drátu…), protože průhledným okénkem bylo sice několik známek vidět, ale většina známek byla také překvapení… Kolik bude těch, co ještě nemám? Kolik naopak bude stejných, co už mám, a budou na výměnu? Budou ale takové, co nemá Hanka nebo Irenka?

Nebyla jsem sama, kdo si kupoval obálky se zvířaty, nebo „koně“, „psi“, „kočky“, tak jsme pak s kamarádkami známky měnily. A samozřejmě se chlubily svými sbírkami, prohlíželi si navzájem svoje alba; až teď si uvědomuji, kolik v tom bylo přátelství. Byl důvod se navštěvovat, a když se k nám přidal někdo další, obvykle jsme mu navalily známky, co už jsme každá měly dvakrát, a nebylo je s kým měnit.

Jedna mi prozradila zdroj, odkud má celé zvířátkové aršíky, a tak jsem čas od času vyrážela do prodejny Pofisu (poštovní filatelistická služba). To byla pro dítě velká výprava – autobusem až do města, a pak pěšky za Zítkovo kolonádu…

Sbírku známek ve dvou albech stále mám, žádné dítě v ní nepokračovalo.