Vedu prtě do baletu a cestou volá manžel, že přijede ve čtvrt na sedm na nádraží, protože ten dřívější vlak nemá šanci stihnout, porada se protáhla. Snad nebude mít vlak žádné zpoždění, jinak by přijel rovnou do kina. Program pro následující tři hodiny obnáší už jen pár maličkostí. Balet – převléct, strčit dítě trenérce do sálu, pomalým tempem dojít do školy, protože dřív dítě nevyzvednu, chodí v družině na vycházku a dřív jak v celou ve škole nebudou. Jsem moc rychlá a tak jsem tam moc brzy. Neuvěřitelné. 

      Takže přešlapuji dole před školou a čekám, až děti dorazí zpět. Než si dcerka sbalí aktovku, tak jí to trvá neuvěřitelných deset minut. Po pár krocích potkáme kamarádku, kterou jsem děsně dlouho neviděla a moc ráda bych s ní promluvila, ona je taky nadšená, že mě vidí, ale musím se omluvit, čas je neúprosný. Jde s námi aspoň kousek přes náměstí a s pohledem na orloj se nerada loučím a nasazujeme vyšší tempo. Do baletu dorazíme tak akorát, takže honem převléct a domů. Holky se vítají a objímají, jakoby se nejméně rok neviděly.

     Doma jsme vlastně na otočku. Odložit aktovku, sníst malou lehkou svačinu, aby plný žaludek netáhl ke dnu. Starší dcera má plavání. Prtě musíme vzít sebou, což obnáší vyjít dřív, protože holt nechodí tak rychle. Nebezpečí této cesty se ještě skrývá ve dvou obchodech s hračkami, kolem kterých musíme projít. Ajajajajaj. Cestou z baletu dítě skáče a chlubí se, co se dnes naučili a nejraději by to ukázala ještě venku na ulici.

     Malá zastávka doma a hup do další akce. Vše probíhá podle očekávání. Táhnu prtě od jedné výlohy, jako krkavčí matka táhnu prtě od druhé výlohy. Na křižovatce při čekání na zelenou se otočí a chce jít domů, protože ji bolí nožky. Chápu to, taky mě bolí nohy a nejraději bych šla domů.

     Na bazéně se chce taky převléct do plavek a jít plavat se ségrou. Předám starší dítě paní trenérce a jdeme na tribunu dívat se, jak se jí bude dařit. Cítím, jak se mi v tom vlhku kroutí vlasy, je mi horko a spala bych. Zívám, div si nevykloubím panty. Prtě nabralo další dávku energie, zatímco u mě fungují jen automatické procesy. Cokoliv nad tento podvědomý základ je vypnuté nebo maximálně zpomalené.

     Jediné, co mě napadá, je šílená myšlenka, že v tom kině večer usnu. Cestou domů dítě, do té doby plné energie a vesele poskakující, protestuje, že ho bolí nohy a že se chce nést. Má smůlu. Doby nošení jsou dávno za námi.

     Dojdeme konečně domů, holky mají hlad. Já mám taky hlad, ale jdu venčit psa. Po venčení stihnu dopít zbytek druhého studeného kafe, dát si do pusy pár kešu oříšků a vzpomenout si, že jsem si chtěla něco udělat s vlasy. Pohled do zrcadla mě ujistí, že to nebude jen tak.

     Je čtvrt na sedm, manžel volá, že je na nádraží a že tentokrát jako zázrakem žádné zpoždění, jen deset minut v České Třebové, ale že to dohnal. Nejraději bych si šla lehnout, čerstvě povlečená postel přímo volá. Zívám a mám pocit, že jsem dnes ušla sto jarních kilometrů v jediném dni.

     Do kina stihneme přijít akorát, odkládám si v loži před sebe skleničku s bílým vínem a napadá mě, že jsem si spíš měla dát doppio. V sále je šílené teplo, tak na tílko, a já mám na sobě svetřík. Manžel cosi říká a já bojuji sama se sebou. Cítím, jak mi těžknou víčka a posílám manžela pro colu, abych se trochu nakopla. podvědomě přemýšlím, jaká by to byla ostuda, kdybych usnula a nedejbože spadla ze židle. Přichází Jiří Kolbaba a začíná svou přednášku o Bali. Nadšeně a zajímavě vykládá své zážitky a dojmy, nořím se do fotografií a mám pocit, jako bych tam byla s ním. Jedno je jisté, určitě neusnu. Zítra budu celý den prodávat na jarmarku, takže si odpočinu. Oproti dnešku to bude fakt jako dovolená...

PAVLA VODOMĚRKA,

a její úplně obyčejný den...

Komentáře (7)

Zobrazit/Skrýt komentáře ... : Milena. Dobrá inspirace, asi v budoucnu též popíšu, jak to bylo hektické s 3 malými dětmi na farmě. leden 15, 2016 11:47 Moc pěkné. : okatá Já to mám vylepšené právě o tu farmu, o které se zmínila Milena. Plus polosamota, takže totální závislost na autě (školka, škola....) Čekám třetí dítko. Občas si odskočím do práce do města vyčistit hlavu, občas vedu taneční hodiny plus se vzdělávám v tanci dál (tedy když jsem bez pupku). Strašně ráda tvořím - po nocích, druhá ranní to jistí. Miluju práci na zahradě (máme obrovskou). No a jsou tu samozřejmě ty domácí práce, které jaksi nejsou pořádně vidět... Jojo, skloubit to se dvěma dětmi není snadné, a se třemi to bude asi teprve pecka. Ale těším se, neměnila bych, a zpátky do města s luxusem veškeré infrastruktury už se vrátit nechci, chyběl by mi ten klid a hluboký les za domem... leden 18, 2016 11:01 ... : Vodoměrka Jsem ráda, že když mám teď dvě malé děti, tak ty první dvě už jsou větší... A místo farmy mi stačí truhlíky na oknech a květináče v bytě, a pes leden 18, 2016 11:31 Okatá, : Vodoměrka jo, dvě hodiny ranní... to se to tvořívalo... akorát to šlo v době, kdy jsem nemusela vstávat před sedmou a vodit děti do školy a školky... Klid a hluboký les za oknem a před oknem jsme měli v Hlubočkách (akorát bez té zahrady a v paneláku a čtvrté patro bez výtahu k tomu), to bylo fajn... jenže postupem času jsem trávila tři pracovní dny v týdnu ve městě... takže s prťaty teď velmi oceňuji kvality bydlení v centru, kde máme všechno na dosah a bydlíme v domě ze 16. století, který má svou duši a nááádherně se tu bydlí... jen do toho lesa to máme krapánek dál... ale ušetřených pár tisíc za PHM má taky něco do sebe... leden 18, 2016 11:37 Vodoměrko, čtyři děti... : okatá ...už teda nedoženem Ne že by to nešlo, ale říkáme si, že bysme taky rádi cestovali, a s chodítky se nám už asi chtít nebude My bydleli v Praze 4 roky. Velká Chuchle, nahoře v kopci, nádherný výhled na modřanské údolí s Vltavou, prvorepubliková vila, takže vysoké stropy... jojo, pěkné to bylo, ale koně jaksi nebylo kam ubytovat Všechno má něco do sebe. Teď když jedu do Prahy, tak se z ní vracím šíleně vyčerpaná a bez energie. Předtím jsem to nevnímala. Posledně jsem v metru koukala, jak všichni někam běží... uvědomila jsem si, jaké mám štěstí, že můžu jít pomalu... Taky jsem tak dřív běhala. Ta polosamota mi dala prostor k přehodnocení spousty věcí, naučila jsem se zase vnímat maličkosti. Nechci říct, že bych už ve městě žít nedokázala, ale pokud to půjde, doufám, že nebudu muset. Jinak druhou ranní taky nedávám každý den, ale párkrát do týdne i s tím vstáváním ano. Jindy nemám šanci P.S. Staré domy mají vždycky duši. Proto jeden už desátým rokem rekonstruujeme Občas je to pakárna, i když teď už je to spíš o "jáá cíííí", jak říká manžel. Každopádně novostavby nejsou nic pro mě. A jinak pokud jde o PHM, tak to je bez debat leden 18, 2016 13:39 Okatá, : Vodoměrka tak to poslední dítko jsem měla ve čtyřiceti... cestujeme i s prťaty a dá se to... pravda, se dvěma v autosedačkách to jde líp než se třemi... sice máme sedmimístné auto, ale ty dvě zadní sedačky parkují na půdě... Velký kufr je potřeba... ale teď zase začneme vozit vnučku, takže to bude taky boj, aby se nám to všechno vešlo do jednoho auta... leden 18, 2016 14:23 Vodoměrko, : okatá mně na čtyřicítku táhne, manželovi je lehce přes, na to že jsme si před třicítkou mysleli, že děti mít nebudeme vůbec, jsou ty tři dost pokrok... Nějak jsme dětem nemohli přijít na chuť a pak se to naštěstí změnilo. O čtvrtém jsme přemýšleli, ale teď mám na starosti sedmiletého syna a necelého dvouleťáka a do toho pupek jako hrom a poměrně velké bolesti zad v křížové oblasti, zvládám to jen tak tak. Představa, že bych si dala za dva roky opáčko, mi nesedí. Za pět let asi klidně, ale být těhotná v nějakých 43 mi už taky nesedí (můj názor s veškerým respektem k těm, které rodí klidně ve 45 letech). No a pak je tu taky otázka auta, ano... Sedmimístné jaksi vychází o mnoho dráž než pětimístné A další a další věci, zdraví, pocit zodpovědnosti ohledně finanční podpory dětí, a tak dále. Je fakt, že kdybychom začali dřív, tak to asi tak neřeším leden 20, 2016 14:54

Napsat nový komentář

Pro komentování je potřeba, abyste byli přihlášeni. Pokud nemáte ještě svůj účet, prosím zaregistrujete se.

Powered by Azrul's Jom Comment

>>Předchozí - Následující