Jak už jsem minule psala, některým maminkám se těžko vysvětluje, že chodíte do práce, i když nechodíte do práce. Konkrétně moje máti tu práci doma jaksi neuznává nebo nechápe. Pro ni jsem prostě doma, protože kdybych chodila do práce, tak bych vstávala v půl šesté, na šest bych odešla do zaměstnání a ve tři bych byla zase doma. Stejně jako nechápe, že někdy některé zakázky dělám i po večerech, o víkendu, jak se mi chce a jak mám čas.

     A už vůbec nechápe, že moje práce je pořád „to hraní si s korálky a kamínky a vším, co se mi tak děsně líbí a co miluji a co mě baví“.

     S vyplazeným jazykem dobalím poslední kousek, málem zapomenu vzít sebou oblek, v prvním patře vysypu balíky u přepážky a děkuji Bohu za to, že přede mnou byl jen jeden člověk. Chvilka dohadování, že potřebuji mít vypsané podací lístky. Lehce se mi rosí čelo. Paní na druhé straně okýnka mě poučuje, že pokud nemám zákaznickou kartu, musím vyplnit podací lístky.

     Hlasem možná trochu zvučnějším, než by bylo vhodné, jí odpovím, že mou zákaznickou kartu si položila na ten stupínek, na kterém jí stojí monitor...

       Pošta za mnou, pohled na mobil, mám patnáct minut na čistírnu a cestu na pedikúru. Sjíždím do mínus jedničky, kde je čistírna, a přemýšlím, jak to všechno za tu dobu stihnu, když jen cesta na pedikúru trvá při rychlé chůzi taky patnáct minut.

     Náměstí beru útokem, letím jako Usain Bolt. Nemám čas čekat na výtah, zdolávám schody. Naštěstí jen druhé patro. Zadýchaná zpocená přiletím k pedikérce a ona se mi s provinilým úsměvem omlouvá, že má pár minut zdržení, ať si zatím odložím a chviličku počkám a vrazí mi na čtení loňské číslo Marianne.

     Je 12:05 hodin a já mám hotovou jednu a půl nohy. Omlouvám se, že opravdu musím letět a že fakt nemůžu počkat, než mi tu druhou nohu dodělá. Ona se omlouvá, že to opravdu nešlo dřív, že jsem ty paty měla fakt v hrozném stavu, protože jsem si ty nohy asi moc nemazala.

      12:10 -  vyrážím dalším poklusem do školky. Je zajímavé, jak se vzdálenosti v jednom městě natahují podle toho, jak moc člověk pospíchá. Prtě sedí u stolečku poslední a pan učitel s úsměvem oznamuje, že už ji chtěl poslat k ostatním dětem spát.

     Prtě nadšeně poskakuje po chodníku a mezitím mi stačí vyprávět, jak byli na vycházce v parku. Ohlédnu se a už chápu, proč má na kolenou blátivé skvrny, mezi trávou prosvítá bláto.

     Doma vyleju hnusný studený zbytek kávy a uvařím si novou. Chvilka oddechu prošpikovaná telefonátem od kamarádky a další výhodnou nabídkou úvěru. Přemýšlím, komu všemu jsem asi dala své telefonní číslo. Ano, kdysi dávno jsem vyplnila nějaký dotazník od propagační krabice v porodnici a od té doby jsem asi oblíbeným objektem všech dealerů a zástupců s teplou vodou. Kdo se cítíte osamělý a máte pocit, že s vámi nikdo nepromluví, vyplňte kamkoliv své telefonní číslo a už nikdy nebudete moct říct, že nemáte s kým mluvit.