Zapnula jsem myčku, pračku a espresso. Sedím před televizí a vybírám si z nahraných filmů, co bych si pustila... Příjemné pohodlí na kanapíčku, a já si tak vzpomněla na své dětství, na maminčinu celodenní práci. Třeba na to, jak maminka právala. V suterénu domu jsme měli velkou prádelnu, kde byl kotel, který vyvářel prádlo... Myslím, že to bylo na plyn. Ale jednou se máma dost nadýchala unikajícího plynu a tak tak že to dopadlo dobře. Od té doby prala ze strachu doma.
Prádlo nejprve na noc namočila do vany, pak je vyvářela na sporáku po částech ve velkém hrnci a nakonec prala na valše. Valchu měla ve vaně a přední klečela na polštáři... Pak jsme už měli první pračku; já byla starší a dokonce směla pomáhat. Pračka byla vířivka, k ní se později přikoupila ždímačka. Takový tancující kbelík... Jo, to už byl luxus, a praní nebylo tak namáhavé. Třikrát vymáchané a vyždímané se škrobilo - "Prádlo pak líp vypadá a nešpiní se tolik", to mi říkala skoro pokaždé... Vyždímané jsme věšely na balkóně do dvora, pak se doma vytahovalo a pečlivě rovnalo, a nakonec jsme chodily na mandl. Ještě dnes si vzpomínám na tu zvláštní vůni... Nejprve tu vůni větru, slunce, vůni čistoty, pak vůni čerstvě žehleného prádla.
Podobné příjemné překvapení, jaké zažila maminka s příchodem pračky, já měla s nastěhováním "boschenky", myčky nádobí. Dokonce mi trvalo delší dobu, než jsem si zvykla ji používat. Nějak mechanicky, ze zvyku, jsem všechno nádobí hned myla a boženka práci neměla, jen si tu líně postávala. Až jednou mi řekl syn, když viděl, že zase myju nádobí "růčo", že k čemu tedy ji mám? Ono i na přepych lenosti si člověk musí zvyknout. Ano, mám dnes plno různých technických "vymožeností", ale nějak nevím, kam se mi ztrácí ušetřený čas? Jako dívka kolem sedmnácti jsem ráda chodila do Univerzitní knihovny a prohlížela si staré časopisy pro dámy. Například takový List paní a dívek... Konkrétně Pražanku, což byla odnož pro pražské děvuchy. Když jsem četla, co všechno taková dívka musela umět... Domácí práce byly tehdy nesmírně propracovaná věda - však pokud se vám dostala do rukou kuchařka Rettigové nebo Sandtnerové, tak jste určitě žasli nad návodem na nějaké to obyčejné jídlo, které se běžně vařívalo dejme tomu ve středostavovské domácnosti. A ohledně šití - prádlo bylo zdobené ruční krajkou, vyšíváním monogramů - ty ostatně musela mít včas do svatby hotové nevěsta na celé výbavě. Ještě mám doma několik schovaných babiččiných polštářů s krajkovými vložkami a monogramy. Pamatuju, jak mi vadily a obracela jsem polštář spodní stranou navrch, abych neměla ta zdobně vyšitá písmena obtisklá na tváři...
Tak si současně uvědomuji, že je až neuvěřitelné, jak dlouho vydržely... Nebo si vezměte zavařování. To nebylo jako dnes, že se "to" uvaří, naleje do skleniček, zavíčkuje a otočí vzhůru nohama... Vzpomínáte? Jednak byly tehdejší recepty neuvěřitelně pestré - mám pocit, že naše předkyně zavařily všechno, co před nimi nestačilo utéct. A určitě to bylo nesmírně lahodné i zdravé. Čím víc si vzpomínek vyhrabávám z hlubin paměti, obdivuju množství práce, které moje babička zvládala tou pověstnou levou zadní. A přitom chodila velmi hezky upravená, nikdy jsem ji neslyšela si nějak stěžovat a když jsem byla malá, chodila se mnou na dlouhé a nádherné procházky. Během nich mi stále vyprávěla o všem, co bylo kolem nás - znala snad všechno, co u nás roste, k čemu to je, co se z toho dá udělat - k jídlu, k léčbě, k uklízení. Jo, tenkrát nebyly chemické spreje - a přitom bylo také všechno nablýskané.. A když si snažím představit, jak právala babička a ženy z její generace, jde mi z toho až hlava kolem. A to ona ještě tehdy všechno žehlila, vzorně do komínků skládala... Ještě mám doma vyšívané desky na kapesníky - kam se vkládaly a na mašli zavazovaly... Vzpomínám na nádherné vyšívané kapny... (Vůbec - víte, co to je kapna?) Nechápu to - kolik hodin měl její den? Mám pocit, že to všechno za pouhých 24 hodin stihnout nejde :-))) Rozhodně mi to ale nijak nechybí a neumím si představit, že bych se nějakým kouzlem měla do její doby dostat. Jsem velmi vděčná za vysavač, pračku, myčku, nevím, jak bych ve věčně vlhkém New Yorku sušila prádlo bez sušičky, že si můžu strčit cancourek do ucha a ono mi to povídá nebo hraje. Že bych neměla mixér, robot, pekárnu... Také jste se někdy dostali k podobným vzpomínkám? d@niela
|