 Jsou okamžiky, kdy člověk pochopí, že je třeba začít novou práci s čistým stolem. Mně se to stalo včera večer, když se mi nepodařilo od pracovního stolu utrhnout šálek s kávou. Když jsem se pak od něj ještě marně pokusil oddělit zatuhlý krajíc s marmeládou, došlo mi, že dojde i na lámání chleba. Trávím u svého stolu velkou část života: pracuji u něj, jím, bavím se, čtu si, někdy na něm i usnu. Mám na něm všechno, co potřebuju. A taky všechno, co nepotřebuju. A navíc i všechno, co nepotřebují jiní lidé a odložili si to na můj stůl, protože (zcela správně) uhodli, že se to tam ztratí. Všechny ty věci pak na desce stolu tvoří různé nerozlučné chuchvalce a vzájemně prorostlé hroudy a žijí spolu v pokojném souznění. Tedy žily – až do chvíle, než jsem se včera pokusil od stolu odtrhnout svou kávu a pochopil, že si stůl musím uklidit. Ukázalo se, že sotva si člověk srovná věci na stole a některých se i nadobro zbaví, vyjeví se náhle cosi hlubšího, skrytého, něco, co dlouho dřímalo skryto jeho zraku: totiž špína. (Ta se, na rozdíl od normálního nepořádku, usazuje bez naší pomoci. Nevím, jak je to možné, ale najdete ji i v tom nejuklizenějším bytě.) Špínu lze rozdělit na tři typy: 1. na tu, co práší, 2. na tu, co lepí a 3. na zatvrdlou špínu. Každý typ špíny přitom vyžaduje jiný postup při odstraňování. Obyčejný prach, vzniklý prostou netečností, většinou sfouknete sami. Zbavit se lepkavé špíny je trochu obtížnější, ale když se rozhodnete vypucovat třeba starou sklenici od marmelády, je výsledek vaší práce vidět už za chvíli: váš mobil je od marmelády, vaše televize je od marmelády, váš radiátor je od marmelády, vaše morče je od marmelády a ta sklenice od marmelády je taky pořád ještě od marmelády. No a se starou zatvrdlou špínou si lze zpravidla poradit dvěma způsoby: buď vyhodíte inkriminovanou špinavou věc do popelnice, protože víte, že zatvrdlou špínu z ní nedostanete ani rašplí, anebo o špíně začnete obřadně mluvit jako o „patině“, vymýšlíte si k ní dojemné příběhy a nutíte sami sebe i své okolí, aby se vám začala líbit. Ti nejvýřečnější prodají špínu hipsterům nebo vetešníkovi a trhnou na tom pár korun. Špíny se prostě nedá jen tak zbavit. Ale nebojte: mít někde nějakou špínu je úplně normální. Je teda lepší o ní vědět a uklidit si ji dřív, než vám zabrání zvednout k ústům šálek kávy nebo vylézt z postele, ale jinak vás mohu ujistit, že i ta nejelegantnější dáma a ten nejvyvoněnější fešák mají doma za pračkou alespoň trošičku špíničky. Protože ne pořádek, ne krása, láska, morálka nebo soucit – špína je to, co máme všichni společné. Teď bych se mohl blazeovaně dojmout sám nad sebou, zatvářit se jako pytel moudrosti a tvrdit, že celý tenhle text jde vlastně číst jako metaforu lidské duše. Ale ne, kdepak. Jako metaforu lidské duše si přečtěte třeba manuál k rozbrusce. Já vám místo toho poradím, abyste se nebáli pouštět k sobě návštěvy, i když nemáte doma dokonalý pořádek, a zároveň chodit na návštěvy k ostatním. Přijde mi totiž, že se my Češi málo navštěvujeme, a pak se kvůli tomu málo známe. Zpočátku se možná budete snažit mít před návštěvou naklizeno a usmívat se a vaši hostitelé se na vás taky budou usmívat a taky budou mít naklizeno a nikde nebudou mít morče od marmelády a všichni se budete tvářit, že vůbec nejste prasata a že lidstvo Bůh stvořil proto, aby žilo v čistotě a pořádku a nelepila se mu na mobily marmeláda. Ale postupně, jak se budete víc a víc navštěvovat a poznávat, zjistíte, že i vy, i vaši návštěvníci máte za pračkou a za skříní a za sporákem špínu. A v takovou chvíli všichni pochopíte podstatu skutečného všeobjímajícího lidství a třeba vás i napadne spojit síly a odtáhnout společně pračky a skříně ode zdí a uklidit za nimi ten binec dřív, než tam zatvrdne. Může se ale stát, že v těchhle skrytých skulinách naleznete špínu, co už je úplně zatvrdlá. V takovém případě zkuste rozbrusku. Rád vám ji půjčím i s manuálem. Jan Flaška
autor občas práší
|
