Aneb tu a tam jsem černým pasažérem… Po střední škole následovala vysoká, první ročník v Českých Budějovicích. Vlakem tedy docela slušná štreka – buď okolo přes Cheb, nebo příměji přes Mariánské lázně a Plzeň; ano, nakonec jsem tu „prokletou“ trasu přes Protivín jezdila tam a zpátky 2x za měsíc.

     Průkazku na slevu na vlak jsem si tedy vyřídila na trasu Karlovy Vary – České Budějovice, ale později jsem jezdila trasu Karlovy Vary – Plzeň autobusem a teprve zbytek vlakem. Jenže v průkazce jsem to tak neměla a jednomu průvodčímu se to nelíbilo, vytáhl mě z vlaku málem za uši a že jedu tedy podle něj načerno. Zavřeli si mě do jakési služební místnosti a psychicky mě tam dusili asi hodinu. Stěžovat jsem si mohla leda na lampárně, že? Což by v podstatě, když vezmu do úvahy původ úsloví, bylo zrovna u nich.

Tenkrát jaksi nebyla vysoká škola takový holubník jako dnes, měla jsem v letním semestru cvíka jak v pondělí dopoledne, tak v pátek, takže urvat se tak, abych v pracovní den mohla být ve Varech na nádraží a mohla si vyřídit správnou průkazku, nebylo možné. A tak jsem si ji zfalšovala. Vyškrábala jsem Karlovy Vary a napsala Plzeň. Od té doby jsem na trase Plzeň – České Budějovice neměla s průvodčím žádný problém.

Vtipné ovšem bylo, že jsem při návratu z letního sportovního kempu potřebovala, díky cestě jaksi na noc, koupit jízdenku se slevou na celou trasu České Budějovice – Karlovy Vary. Pracně a ne moc úspěšně jsem opět vyškrabala z průkazky slovo Plzeň a přepsala ho na Karlovy Vary. To už tedy bylo docela dost poznat, že je přepisováno, ale byla jsem klidná. Tohle mi projít muselo – kdyby průkazku zkontrolovali s původním kontrolním kuponem uloženým v kanceláři ČSD, sedělo by to.

Než opustím České Budějovice – studovala jsem tam pouze v prvním ročníku - ještě vzpomínka na jízdy načerno MHD. Myslím, že o úsporu ani tak nešlo, spíš jsme prostě zkoušeli, co systém vydrží. MHD nás stálo buď měsíčně 30 Kč, nebo co jízda to padesátník, spolu s ukázáním průkazky, pěkně u řidiče do kasičky – snad si ty částky správně pamatuji.

Většinu kampusu jsme měli na Čtyráku, do města či z města se dalo dojít pěšky, takže MHD jsme nejvíce využili cestou z vlaku, nebo při přesunu z odloučeného školního prostoru. A tak mnozí si přestali kupovat měsíční kupon a platili si výhodnější jednotlivé jízdy. Když byl autobus narvaný, stačilo ukázat průkazku řidičům z chodníku a nastoupit (narvat se dovnitř) zadními dveřmi. Prošlo nám ukázání průkazky se starým kuponem, kdy jsme tedy měli dát do kasičky padesátník a nedali… Uvnitř autobusu už se nic dokázat nedalo, což asi později vedlo k změně na štípání lístků …

Mimochodem, v Praze v metru se ukazovala průkazka dozorčímu vedle turniketů, turnikety procházeli ti, co si platili jednotlivé jízdné mincemi. Opět tedy za turnikety už nikomu nešlo prokázat, zda platil nebo ne, a byli tací, co jezdívali na ukázání už neplatného kuponu, když se zamotali do davu lidí, dokonce prý někdo jezdil „na tatranku“ – ukazoval ji, lesklou jako průkazka - hlavně když to bylo sebejistě a trochu za někým jiným.

Já tedy později využívala jiný systém cestování zdarma z Dejvic na Suchdol. Schovávala jsem si proštíplé jízdenky a v autobuse rychle omrkla, jakou kombinaci si proděravěli kamarádi. Pokud jsem ji už ve sbírce měla, jela jsem drze bez placení. Využívala jsem toho, že řidiči mívali nastavenou kombinaci v autobuse stále stejnou, spoléhali, že se jich točí vícero, takže s 10 jízdenkami jsem jela zdarma 1 jízdu ze třech, s dvaceti nasbíranými víc jak polovinu. Občas jsem prostě narazila na řidiče, který byl při nastavení kódu kreativnější…

Dnes už je toto promlčené, taky už nejsem revoltující student, který ty komunisty ošidí aspoň na jízdném. Návod to není – teď už se na jízdenky pěkně natiskne datum a čas, teď už to neošidíte.