Aneb - jak jsem se inspirovala Švejkem. Moji rodiče ještě nyní bydlí na konci Karlových Varů, za domem je březový hájek a za ním řeka Rolava. Mezi hájkem a řekou železniční trať. V lese jsme si hráli na indiány, na řece na mořeplavce, k trati jsme měli respekt. Rozhlídnout se a rychle přeběhnout...

Později jsme byli statečnější a právě chůze po trati nám umožňovala průzkum území mezi městem a řekou, jen kdyby ty pražce nebyly tak daleko od sebe pro dětské kroky. Někdy jsme experimentovali a nechali si vlakem rozlisovat drobné mince na větší placičky. Vlak patřil k našemu dětství, oba bratři vystudovali střední dopravní školu, starší také vysokou dopravní v Žilině a dost let právě u železnice také pracoval, jeho první žena také. Já pouze dodnes velice ráda vlakem jezdím.

Možná za to okouzlení vlakem může také to, že jsme každé prázdniny byli „odloženi“ k prarodičům do jižních Čech. Babička bydlela na samotě u lesa, a v lese byla také trať, ale raději jsme chodívali přes silnici k Lužnici. K babičce jsme buď v doprovodu maminky jezdili vlakem přes Mariánské Lázně, Plzeň, České Budějovice …. až na nádraží v Nové Vsi, odkud nás čekala pěší túra k babičce a dědovi; nebo občas, měl-li někdo do jižních Čech cestu, tak jsme byli odvezeni někým ze známých mých rodičů autem. V autě se mi dělalo špatně, cestu vlakem jsem milovala. Až na ty přestupy, ty nemám ráda dodnes.

Zatímco bratři zvolili střední dopravní školu, já se přihlásila na zemědělku. K mému štěstí naše okresní dalovická SZTŠ ten rok započala rekonstrukci budovy a tak jsem šla na SZTŠ a internát do Chebu. A na intr jezdila samozřejmě vlakem. Cesta vlakem i autobusem trvala stejně – zhruba hodinu, vlak byl levnější a pohodlnější. Jízdné pro studenty těch 50 km stálo pouhé čtyři koruny. Většinou jsme tedy dvě dvoukoruny odložili do průkazky jako minimum pro návrat domů a ostatní peníze již bylo možno případně utratit… A pokud to přesto nevyšlo, čtyři koruny bylo možné si v krajní nouzi půjčit nebo vyžebrat od spolužáků.

V prváku jsem jezdila v neděli večer, posledním spojem, abych tam byla včas, tedy do 21. hodiny. Později jsem jezdila někdy už v poledne z domova a byla jsem v neděli odpoledne na jízdárně, nebo naopak v pondělí ráno dorazila spolu s dojíždějícími rovnou do školy.

Na konci září vyrazila celá naše rodina vyzkoušet náš nový a první rodinný vůz Žiguli a navštívili jsme jihočeskou babičku. Zpátky se jelo v neděli odpoledne, a abych byla na intru včas, vymyslelo se, že pojedu vlakem tentokrát z Plzně.

Tak dobře, samozřejmě tentokrát bez slevy a cesta bude o něco delší, ale to zvládnu. Na nástupišti stál vlak a měl na sobě ceduli Plzeň – Cheb. Tedy vlastně Cheb – Plzeň, čteno od shora. Byl to vlak, co přijel z Chebu, a který já mylně považovala za vlak do Chebu. Jak už jsem psala, při jízdě v autě se mi dělávalo blbě a tak jsem měla v sobě i nějaký prášek, prostě mi toto nedošlo. Vlak se rozjel zhruba v době, kdy měl, z amplionů řvalo: ukončete nástup do osobního vlaku směr Mariánské Lázně, Cheb, a když nakonec přišel průvodčí, ani toho má jízdenka nevzrušovala. Tenkrát se kupovali ty malé tvrdé kartičky, předtištěné, a bylo tedy na nich napsáno, kam až lze na ně dojet v každém směru. Platila mi tedy jízdenka, i když jsem jela jinam, než jsem chtěla.

Když už se mi zdálo, že by měl být Cheb, začala jsem si víc všímat okolí, kudy jsme projížděli. Něco mi nesedělo, ale než jsem stačila přijít na to, v čem je problém, zastavil vlak v Protivíně. (To nádraží jsem před měsícem (po 30 letech, co jsem tudy naposledy jela) viděla znova a tak mi to připomnělo příběh, který se vám nyní snažím vyprávět.) Tenkrát mne nápis na nádraží Protivín vyděsil, sebrala jsem tašku a rychle vystoupila. Co teď?