O kudlance se ví, že svého partnera po kopulaci sežere. Když o tom tak uvažuji, myslím, že – v jistých případech – by toto řešení nebylo nezajímavé...

Hubnutí s Kudlankou

Hubnuti

Související články

Význam jmen

Význam jmen

Soutěže

Soutěže

Setkání

Setkani

Přihlášení
Zapomenuté heslo
Nemáte účet? Vytvořte jej!

Anketa

VĚRNOST? PODLE MNE JE:
 

FOTŘÍK - 101 PDF Tisk E-mail
Neděle, 06 září 2015
Každý rodič má od narození svého potomka několik zásadních úkolů. Tak třeba udržet dítě na živu, pokusit se dítě nepřelomit vejpůl, když již po dvacáté načůrá naschvál do ledničky a hlavně dostat dítě za každou cenu do školky. Já můžu s klidným svědomím říci, že jsem v tomto ohledu jako otec uspěl.
 
 
 

      Už je to tak. Podařilo se mi Čeňka udat do školky. Ačkoliv se v prvním ani ve druhém kole do školky nedostal a po neúspěšném výběrovém řízení se se čtyřmi body (ve školce dávají dětem body).
 
     Za věk, za to, jestli už mají ve školce sourozence, za výkon, za vzhled, za reputaci, za to, jestliže umí aportovat, no a samozřejmě za to, že umí trojčlenku. Čeněk dostal čtyři body ze soucitu - umístil se jako čtvrtý od konce, já jsem tomu věřil a celé léto čekal na ten telefonát, který mi měl změnit život. A nakonec jsem se ho dostal. Volali mi ze školky, že chybí děti!  Úplně náhodou. Já za to nemůžu. Nechodil jsem po městě a nemrzačil cizí děti. Fakt. I když i tohle mě napadlo. To totiž napadne každého rodiče, jehož dítě se nedostane do školky - a že mladej je přijat.

      To bylo radosti, to bylo štěstí. Dokonce jsme s Natašou v návalu euforie měli i sex, ačkoliv zrovna nebyl první pátek lichého měsíce.
 
     Čeněk sice do školky ještě půl roku nemůže, poněvadž mu nebyly tři roky, ale za to už od září platíme školné a mohli jsme přijít na den otevřených dveří, což je nazýváno adaptací. Dítě přijde do školky, podívá se, jak to tam chodí, učitelky si dítě prohlédnou, předem ho odsoudí a pak jdou rodiče i s dítětem domů, zatímco učitelky se shluknou do davu a pomlouvají nové dítě i jeho rodiče, co se do nich vejde.

     Akce adaptace se u nás uskutečnila v odpoledních hodinách.

     S Čeňkem jsme dorazili plni očekávání do školky, kde se to na hřišti hemžilo rozdováděnými dětmi, několika učitelkami a hloučkem znuděných rodičů, kteří přišli rovněž na adaptaci se svými potomky.

     Postavili mě do hloučku rodičů a Čeněk byl vyslán do davu, aby si hrál. Byla to příležitost, aby mladej ukázal, že je na školku připraven a nic nebrání tomu, aby se plynule zařadil do kolektivu.

     Čeněk si vzal klacek, postavil se doprostřed hřiště a čuměl do země: "Tak se ale už do pr… adaptuj", hulákal jsem na něho z hloučku rodičů, jelikož to zatím vypadalo na jednu velkou blamáž. Čeněk se adaptovat nehodlal. Stál tam s klackem a nic nedělal. Ale jakože fakt vůbec nic. Jedna maminka z hloučku rodičů se nade mě naklonila a prozradila mi, že je to v pořádku, a že se nemám stresovat, jelikož každé dítě je jiné a ukázala na svého syna, jak se na pískovišti vysvlékl do naha a po hrstech žral písek.

     Ve světle těchto událostí jsem musel uznat, že Čeněk je na tom ještě dobře.

     Postupem času mladej pookřál a byl na něm vidět posun kupředu. Už nestál uprostřed hřiště s klackem v ruce jako autista, ale sebevědomě si to vykračoval a sem tam nějaké kolem proběhnuvší dítě tím klackem švihnul přes záda. To byla zase ostuda...
 
     Učitelky nijak nezasahovaly, jelikož prý nemají dovoleno krotit děti, které ještě do školky oficiálně nechodí a tak jsem musel zasáhnout a mladýmu klacek zabavit.

     Čeněk, který již neměl klacek, šel pokorně sjíždět skluzavku a vypadalo to, že vše dobře dopadne. Na pozadí veselého dětského skotačení na hřišti však vyvstal jiný problém. Bylo neskutečné vedro, svítilo sluníčko a hlouček rodičů začal postupně kolabovat. Paní, která zde byla s dcerou od dopoledne, začala mít z přehřátí halucinace a zbylé matky (byl jsem zde jediný otec) se začaly bouřit a iniciovaly petici za pitný režim. Nakonec nám jedna učitelka přinesla horký čaj, za což si vysloužila nadávky a paní s halucinacemi se nechala slyšet, že to je šikana a chtěla učitelku přetáhnout kočárkem.

     Zatímco se rodiče bouřili a vypadalo to, že vezmou školku útokem, přičemž všechny učitelky dekapitují, Čeněk se zapojil do dětských her a začal se sociálně integrovat. Bral dětem hračky a potom zdrhal. Ten tu nebude mít moc kamarádů.
 
     Většině dětí bylo kolem pěti let, a věděli, že umlátit menší dítě na pozemku školky nemohou, takže jediné, co mohly, bylo, že Čeňka nabonzovaly u učitelky. Ta zprvu reagovala umírněně, když se však incidenty začaly opakovat, začala mě probodávat pohledem. Já jsem se k tomu postavil čelem a dělal jsem, že Čeněk zde není se mnou. Že to je cizí dítě. Všemi deseti jsem nyní bral nahatého chlapce, který se na pískovišti láduje pískem a začal jsem se kolem něho motat, aby to vypadalo, že tu jsem s ním. Tato má lest nemohla však uspět, jelikož dítě si jeho matka urychleně oblékla a odešly. Ono, když se dospělý chlap motá kolem nahatého cizího dítěte, není to to pravé ořechové.

     Pokusil jsem se ještě z posledních sil přesvědčit, že jsem tu s jiným dítětem, ale než jsem si našel nějaké hodné dítě, přiběhl ke mně Čeněk a se slovy: "Tati, mám žízeň", čímž mé snahy zazdil. Samozřejmě jsem ještě mohl ztropit scénu a vyřvávat, ať to cizí nevychované dítě dají ode mě pryč, ale to už bych pak nebyl hoden hrníčku s nápisem "Nejlepší otec", který si hýčkám a mám ho doma ve vitrínce.

     Dal jsem Čeňkovi napít horkého čaje a poodešel z hloučku rodičů, protože jsem pochopil, že tam již nepatřím a mé místo je jinde. Čeněk se vrátil brát dětem hračky. Adaptace probíhala podle očekávání.

     Když na šlohnutým odrážedle přejel učitelce nohu, bylo nám nabídnuto, zda se raději nechceme jít podívat dovnitř, že bychom si to tam jako prošli. Dělal jsem, že jsem nepochopil to, že se nás chtějí akorát zbavit, vzal mladíka a šel s ním do budovy školky.

     Uvnitř to bylo celkem roztomilé. Měli tam malinké postýlky, malinká umyvadla a malinké záchody. Čeněk záhy rozbil větrák tím, že ho převrhnul, pak se na něho postavil a ptal se mě, co to je. Byl tedy tak nějak nejvyšší čas uznat, že se už se adaptoval dostatečně a jít domů.
 
      Od té doby se mě pořád ptá, kdy zase půjdeme do školky. Už brzy chlapče, už brzy...
 
 
Tak za půl roku, školko. Čeněk už se na tebe těší.
Estlipak se taky těšíš na Čeňka?
 
 

DOMINIK LANDSMAN

http://fotruv-denik.blog.cz/

 

(pokračování co nejdříve)
 
 
 
Komentáře (1)add feed
Zobrazit/Skrýt komentářetoggle
super : Algiz
jako vždy smilies/cheesy.gif
září 07, 2015 19:03
Napsat nový komentář

Pro komentování je potřeba, abyste byli přihlášeni. Pokud nemáte ještě svůj účet, prosím zaregistrujete se.

busy
 
< Předch.   Další >
[Zpět]
[CNW:Counter]