po kolika letech v ČR??

moc hezke. Doufam, ze se dockame pokracovani !
Ja jezdim do Ceska kazdy rok, ale i tak me nektere veci znovu a znovu prekvapi. Treba ty opravene domy, cistota, spolehlive a ciste vlaky. Ta zeme to za poslednich 26 nekam dotahla a ja z toho mam radost.
Tech neprijemnych dojmu je jen nekolik. Zadny drozkar na me sice nikdy nejecel, ale vadi me, ze je tak tezke navazat kontakt s cizimi lidmi. Kdyz clovek prijde do autobusu, vlaku nebo hospody sam, nikdo se s nim nebavi.
Vzdycky si vzpomenu na to, jak jsou pratelsti lide tady na Yukonu. Nebo treba na to, jak jsem pred par lety odchazel po jednom pivu a hodine z letistniho baru v L.A. a polovina lidi se se mnou loucila jako se starym kamaradem…… Tak to me v Cesku a v Evrope vubec chybi…..

to bylo kdysi naopak. Lidi si sedavali k sobe ke stolu a zacali se bavit. V Americe tenkrat chtel kazdy stul pro sebe a ja si rikala, jak divne. Jak asi vis od Michala, pred dvema lety jsme se vratili (po 29 letech!) do Cech a vsechno je jinak. Hlavne ta skepse a pesimismus mi hrozne vadi, i kdyz ja se jen tak lehce nedam. Nekdy si pripadam, jako bojovnik s vetrnymi mlyny, ale aspon jsem ty nejblizsi kolem nahlodala. Ted jsem byla na mesic v Boise a byla to nadhera; neuveritelna privetivost, slusnost na silnici i na chodniku, v obchodech vstricnost a pohoda. A tady si fakt nekdy pripadam jako naivni blbec; copak je na slusnem a pratelskem chovani neco tak spatneho?

ja si nemuzu vybavit, jestli me v roce 82 kdy jsem odesel pripadali lidi v Kanade min nebo vic pratelsti nez v Cesku. Ted je to urcite lepsi v Kanade nebo ve Statech. Ale takova jako Cesko je podle me cela Evropa…. Nebo aspon zeme ktere znam.
Ale jak uz jsem psal - porad se me tam libi. Tech pozitivnich veci je vic.

ale co konkrétně je tady tak děsně strašné a nepřátelské a v Americe tak úžasné? Mám tu kolem nás příjemné a milé lidi, v obchodech potkávám většinou normální a někdy až nenormálně ochotné a milé prodavačky, v kavárničkách a restauracích se tu taky chovají profesionálně a slušně... jo, jasně, že se občas najde nějaký totálně odpudivý blbec, ale na toho se dá narazit všude na světě, ne?
Tak by mě zajímalo, co konkrétně vám tu u nás tak vadí... nebo jaká konkrétní událost formovala tyhle stěžovací komentáře...

tos mozna spatne pochopila. Jednalo se pouze o srovnani. V nekterych zemich nebo oblastech mohou byt lide na potkani vice pratelsti, ale to neznamena ze jsou Cesi nepratelsti. Nemuzu mluvit za Anicku, ale podle me ma kolem sebe prumerny Evropan mnohem tvrdsi "bublinu" nez prumerny Severoamerican. Ale kdyz se ji podari propichnout, je vsechno naopak. Vetsine navstevniku kteri maji moznost dobre poznat CR pripada ze je u vas porad jeste vic predsudku proti mensinam (vcetne rasismu) a ze Cesi na vsechno vic nadavaji. Ale tenhle rozdil neni nijak dramaticky a celkovy dojem je vetsinou naopak velmi priznivy. Muj kamarad "Harmonica" George McConkey prijel zrovna ze zapadnich Cech po snure koncertu (hraje folk a blues) a nemuze si Cesko a jeho obyvatele vynachvalit. Akorat ho pry porad nutili pit.

Tak můj brácha občas létá pracovně do USA a musím říct, že jeho dojem je totožný s tím, co tu popisuje Mikin a Anička. V USA velice milí a přívětiví lidé, hned se dávají do řeči. Když přišel podruhé na jednu benzínku, tak ho tam vítali jak starého známého. Dříve jezdil do Pennsylvánie, teď do Texasu, krom toho to tam dost i procestoval soukromě a vesměs všude to bylo stejné. O slušnosti řidičů na silnici ani nemluvě.
Nevím ale, na kolik je to přátelské chování póza a na kolik je to fakt upřímné. Je fakt, že my Češi jsme hodně odtažití a nedůvěřiví, hned tak si cizího člověka k tělu nepustíme (to jsou holt ty špatné životní zkušenosti) a taková srdečná vřelost nám chybí. Nemyslím si, že je to ale stejné v celé Evropě - stačí porovnat mentalitu a chování národů na Jihu (třeba Italové, všichni Balkánci) a pak na Severu (Němci, Švédové,...).

já jsem teda zažila po jaru v Praze příhodu, která mi zkazila docela náladu. A určitě na ni nezapomenu.

Čekala jsem na smíchovském autobusáku na Knížecí na linku 137. Autobus přijel a lidi se nahrnuli dovnitř. Venku zůstal mladík na invalidním vozíku (mimochodem v příšerném technickém stavu a opotřebení) s asistenčním psem. Na rukou měl ten kluk takovou jakoby pružinu, zřejmě aby ty ruce alespoň částečně ovládal a nepadaly mu. Přišel řidič a pomáhal mu dovnitř. Lidi stáli jako telata, blokovali vstup i místo v autobuse určené pro vozík. Řidič řekl, aby to místo uvolnili. Minimální reakce, zase zbylo málo prostoru. To už řidič zvýšil mírně hlas. Chudák kluk, jak mu asi bylo?

Nicméně autobus se dal do pohybu a vyjel směrem na Malvazinky. Po první zastávce poprosil mladík na vozíku mladého muže , zda by kliknul na tlačítko stop, zastavení. Na některých zastávkách zastavuje řidič totiž pouze na znamení. Zdálo se mi, že nic nezatutalo. Ale k tlačítku bych se neprotáhla, tak jen povídám mladíkovi - nepotřebujete ještě něco? S poděkováním odmítl. Na hlavě měl obrovskou jizvu, nejspíš buď úraz nebo nádor v hlavě. Pak autobus zastavil a řidič začal láteřit - oni ani nezmáčknou tlačítko, oni nepustí vozík dovnitř, to jsou dneska lidi. Zřejmě se hned na Smíchově zeptal mladíka , kde bude vystupovat, takže věděl, že má zastavit. Jinak by ho odvezl snad až někam k Waltrovce. Mladík odvětil - já jsem zvyklej. A lidi stáli jako tupé stádo, nikdo hlásku nevydal.

to je hodně tristní. Dcera pracuje v Praze a říkala mi, jak tam pozoruje i neochotu lidí pomoci například mamince s kočárkem do tramvaje nebo autobusu. Dcera má 160 cm a je jak z prdu bič, nicméně jí to nedá a vždycky pomůže. Vedle ale stojí udělaní chlapi a ani se nepohnou, když vidí jak 2 ženské rvou s námahou kočár.

Ještě jsem si vzpomněla k předešlému tématu, jak mi vypravoval chorvatský kamarád, že oni u nich mají nejraději jako turisty Čechy, Slováky a Poláky, protože jsou přátelští a je s nimi legrace. Nejmíň mají rádi Němce, protože jsou prý studení a nepovídají si.
Jinak ještě poznamenal, že Češi neumí pít (alkohol) - myšleno v tom smyslu, že se opíjejí. Je pravda, že Chorvati pijí už od rána, ale že bych je někdy viděla ožralé, to nemůžu říct. Udržují si jen lehkou hladinku. Je legrační, jak si Chorvati mezi sebou líčí skazky o Češích, co všechno vyvedli, když se nacamrali jak zákon káže. A že to jsou kolikrát zajímavé příběhy. Taky vizitka...

mě třeba pak pustil sednout mladík v jiné tramvaji. Ale třeba zase v jiné bylo narváno k prasknutí a nad sedícím mladíkem stál manželský pár , už k osmdesátce. Mladík úplně v pohodě ty dva nechal nad sebou stát. Jasně, někdo může namítnout, že i mladý člověk může mít zdravotní obtíže, není mu dobře. Ale když po pár zastávkách už ten pán nervově nevydržel a řekl tomu klukovi - mohl byste prosím Vás pustit tu paní sednout, kluk beze slova vstal a pustil ji sednout. Předpokládám, že kdyby mu něco bylo , omluvil by se a řekl něco ve smyslu - prosím, požádejte někoho jiného, já potřebuji sedět. Nic takového, takže jen lhostejnost.

S těmi Němci s Tebou souhlasím, Němci mi taky na rozdíl od nás Čechů připadají chladnější. Tak jako bych řekla až moc vážní (i když někdo tvrdí že ne). Ale zase ohleduplní a ochotní jsou, nejsou lhostejní, sami nabízejí pomoc, když vidí, že třeba tápeš, hledáš konkrétní cestu ve městě. To jsem se sama přesvědčila. Je otázka co je lepší? Jestli 17 hospod u nás v malém městě , lidi žijící často na dluh, ale cigáro a pivo u pusy věčně nebo sterilní, ukáznění Němci. V tom Německu mi to povyražení trochu chybí, ale zase tady je to někdy opačný extrém.

V Boise řidiči zastaví u přechodu naprosto vždy, v České Třebové se musím do silnice vrhnout a doufat, že někdo zastaví. Takhle jsem jednou zastavil já a náklaďák za mnou ne. 35000 škoda na autě a podle něj jsem blbec já. Tam jsou řidiči víc vstřícní, možná je to tím, že najezdí mnohem víc, protože auto tam není domácí miláček ale dopravní prostředek a chovají se podle toho. Zastavit a pustit někoho i když nemá přednost je tam normální, tady dost překvapivé chování.
Tam je normální úsměv u pokladny v supermarketu, tady jsme si po čase pokladní "ochočili" a už to jde s úsměvem. Do Teska nechodím, protivné pokladní a vůbec neochota, na rozdíl od Kauflandu přes ulici. Když nejsou v restauraci ochotní tak nedostanou tuzér a navíc jim řeknu proč. Číšník nemůže za nepovedené jídlo, ale může za své chování. Prostě si tady někdy neuvědomují, že já jsem zákazník a přináším jim peníze. Supermarket nepatří zaměstnancům, chápu. Ale protivný majitel obchodu za pultem je pro mne záhada. Vždyť nás potřebuje.
Rozhodně netvrdím, že je to tu děsné a nepřátelské, ale zaskočí mne lidé závodící k pokladně, skoro přes mrtvoly, naráží vozíky do jiných jen aby tam byli dřív. A jsou překvapeni když důchodcům řeknu jen jděte, já jsem v penzi a nic mi neujede. To je pro ostatní důchodce urážka.
Stěžovacím komentářem bych to rozhodně nenazval, je to prostě koukání kolem. A chápu, že je to těžko pochopitelné pro lidi kteří jsou zvyklí. My si chceme zvyknout, vrátili jsme se Domů, píšeme tu o věcech které vnímáme a ostatní ne.

já se taky snažím začít u sebe. A nemám problém pochválit prodavačku třeba v soukromé masně, kde nakupuji nebo na kase v Lidlu nebo i jinde pokud jsem spokojená. Ale samozřejmě nechválím vždy a všude. Nechci prodavačky brát pouze jako stroje a podavačky zboží na páse a pokladní. Myslím že to nemají leckdy lehké, jsou unavené, lidé jsou často sprostí, netrpěliví viz. nedávný článek na Kudlance Den blbec - od paní, která nemohla vydýchat , že si paní před ní skládala pomalu nákup. Když se něco lidem nelíbí, dovedou to dát hlasitě najevo, ocenit druhého už bývá méně časté, bere se jako samozřejmost.

Zrovna tak, když kamarádka v posledním stadiu rakoviny těžce a pomalu přecházela přes křižovatku na zelenou, ale tím, že už mohla jít jen pomalu, už naskočila červená, netrpělivý řidič dodávky jí dal najevo - ty blbko co zdržuješ. To jsem si uvědomila, jak kolikrát jsou řidiči neurvalí, stáhnou okénko zařvou krávo, vole a přitom netuší co se může skrývat v tom druhém a že někdy mohou být v situaci toho dotyčného opozdilce na přechodu oni.

Jsem přesvědčena o tom, že vztahy mezi lidmi se změnily k horšímu po revoluci. Dneska jsou lidé uštvaní a naštvaní, problémy v práci, kde se každý bojí o místo, šikana dětí ve školách, málo času na to aby se rodiče věnovali více výchově, boje o majetek v rámci rodiny... Já to pamatuji ještě jinak. Kdyyby tomu tak nebylo, neměla bych pořád ještě kamarády a kamarádky mezi bývalými spolupracovníky, spolužáky ze základky i střední školy.
A ono dneska s nabídnutím pomoci neznámému člověku také můžete narazit, ale ani já se nenechávám odradit. Jak tak jdu světem, potkávám dost lidí, kteří jsou ochotni se vybavovat. Stačí pozdravit a usmát se, nemáte představu, kolik potkám starých lidí, kteří jsou štěstím bez sebe, že mohou s někým prohodit vlídné slovo. A děti, tak ty se vždycky nechají nachytat na psy a pak už k řečem není daleko.
Asi jsme jako národ odjakživa odtažití, jednou jsem viděla nějaký výzkum, kde zjišťovali, jak se obsazují sedadla v autobuse. Žádný Čech si nesedne vedle někoho jiného, pokud není někde jinde zcela volné dvousedadlo. Také máme problémy s tím, když nám někdo mluví do "ksichtu", alespoň já ano.
U Aziatů to je jinak, mají mnohem menší svůj pomyslný osobní prostor, protože žijí mnohem více nahňácaní na sebe.

to máš pravdu, skutečně si v autobusu sedám raději na volnou sedačku než vedle někoho. Zrovna tak mi vadí těsná blízkost někoho jiného, docela nesnáším, když ve frontě u kasy se zezadu na mě někdo lepí. V pražském metru téměř šílím... Dost jsem dřív trpěla při takovém to přátelském olíbávání, polibek mi připadal hodně intimní jen pro opravdu blízké lidi. Po těch mnoha letech, co jezdíme do Chorvatska, jsem si na to už zvykla - tam se "ocumlávají" pořád a musí to být 3krát: z obou stran na tváře a pak přímo na ústa.

Mio, je to tak, jak píšeš - musí se začít u sebe. Člověku se vrací to, co dává. Takže prodavačku u pokladny zdravím první já, poděkuju - a hle, ono to funguje tak, že z naštvané prodavačky se stane příjemný člověk. V jednom menším obchodě jsem si jednou vyžádala knihu přání a stížností. Zavolali mi paní vedoucí, která mi sdělila, že knihu nevedou a na co si prý chci stěžovat. Odvětila jsem, že na nic, že jsem jim tam chtěla napsat pochvalu na jejich prodavačky, které jsou velmi příjemné a ochotné. Celý personál byl z toho auf, to se jim prý ještě nestalo, a dodnes, když tam přijdu, tak jsou na mě samý úsměv.
Když mám velký nákup a vidím, že za mnou má někdo v košíku jen pár věcí, tak ho pustím před sebe, aby nemusel dlouho čekat. Mě těch pár minut nezabije a vždy se bavím tím užaslým výrazem dotyčného, že ho někdo sám od sebe upřednostnil. Jeden pán mi řekl, že jsem strašně hodná a že si nemyslel, že takoví lidé ještě jsou. No, za to to stojí, ne?

http://www.skoropsycho.cz/tag/osobni-prostor/

a já jen dodám co vždycky říkám, když někoho pochválím: "když si umíme stěžovat musíme taky umět pochválit". A víc nemám co bych dodal, ono to totiž funguje.