Ale nejpříšernější zážitek s klíči mám z konce března v roce osmdesát. Tehdy jsem málem dostala infarkt, nejspíš proto, že se do toho zamotala i starost o dítě. Protože sama jsem se narodila s luxací a musela jsem nosit železná kaťata, která mi ušili v Jedličkárně, hnali mne s dcerkou na ortopedii, ještě když jí nebyly ani dva měsíce. Ortopedie na Bulovce je od nás vzdálená tři stanice autobusem, tak jsem strčila dceru do fusaku a pak do kočárku, na sebe si vzala cibelínový lahvově zelený chlupatý zimník, na hlavu čepici ze stříbrné lišky, k tomu stejný límec a po kolena černé krešlakové kozačky na desticenťákových podpatcích. To oblečení v tom hraje významnou roli, protože mne málem zničilo.

Měly jsem tam být v deset, do autobusu jsem s kočárkem lézt nechtěla, tak jsem šla do toho krpálu pěšky už v devět, to byla ještě docela zima. Do čekárny se s kočárkem nesmělo, zůstal proto v chodbě a já klíče schovala do kapsičky, která byla na zip vepředu na fusaku.

Dcera se v čekárně hrozně líbila asi osmileté cikánské holčičce, hned mi sdělila, že se jmenuje Jolanka, že je tam s mámou a bráškou Albínem. Přišly jsme na řadu, fusak zůstal v čekárně a Jolanka mi ho hlídala. Mé holce předepsali kšíry a mohly jsme jít domů. To už se ručička hodin blížila k půl dvanácté, venku vysvitlo sluníčko, já shodila lišky a rozepla kabát.

Přišly jsme domů, já přikurtovala kočár, vyběhla s dcerou zpocená páté patro, sáhla do fusaku, a klíče nikde. Seběhla jsem tedy - pořád s dcerou v náručí - pět pater dolů, prohledala kočár, klíče pořád v nedohlednu. Znovu vyběhla (už splavená a vynervovaná) páté patro, zazvonila na sousedku, jestli bych u ní mohla dceru nakojit, aby holka příští dvě hoďky hlady nezemřela.

Holka uchlácholena, tak jsem s ní zase seběhla dolů, naložila ji do kočárku, kočárek vystrkala do kopce na Vychovatelnu a šla se zeptat do ordinace ortopedie, jestli tam nenašli moje klíče. Už tam byla jenom uklízečka a nic nenašla. Tak je to jasný, klíče ukradla Jolana, protože byly v pouzdru, které vypadalo jako peněženka.

Ve dvě je další krmení, tak znovu do Holešovic, do pátého patra k sousedce, zavolat od ní mámě na Vinohrady, aby byla doma. Seběhnout páté patro a s kočárkem přes žižkovský kopec si dojít pro náhradní klíče, tam nakrmit holku a znovu pěšky do Holešovic. Tentokrát už ne na kozačkách s vysokými podpatky, ségra mi půjčila boty, které ani zdaleka nebyly tak úžasné, ale dalo se v nich chodit. Domů jsem dorazila o nějaké to kilo lehčí…

A jak to bylo s klíčema? Tak to je na tom to nejlepší. Celou tu dobu byly v tom fusaku a já na to přišla teprve tehdy, když jsem ho vyprala a dávala sušit. Ta kapsa vypadala naprosto nepropustně - jenomže nahoře nad zipem byla díra a jak se s tím fusakem neustále manipulovalo, tak pouzdro s klíči propadlo horem někam dovnitř.

Jolance jsem se mockrát v duchu omluvila.

Komentáře (3)

Zobrazit/Skrýt komentáře Tak jsem si počet, : Michal je krásné když se dovídám jak jsou i jiní s problémy s kterými zápasím já. Hurá, nejsem to jen já! červenec 07, 2015 08:00 ono se to nezdá : kattka ale je to váha. Já kdysi takhle táhla kluKa do čtrnáctého patra a zas dolu a zas nahoru. Nechala jsem v kočárku tašku. Teprve doma mi došlo, že jsem ho mohla nechat u sousedky. červenec 07, 2015 08:03 DEERES : -doktor- Jsem šťastný,že se přihlásil někdo,kdo má nezapomenutelné zážitky se ztrátou čehoko-li.Prostě si říkám,že klíče jsou moc fajn a vědí jak nám pocuchat nervičky.Deeres a ostatním Kudlankám zdar....zdar....zdar...! červenec 07, 2015 11:47

Napsat nový komentář

Pro komentování je potřeba, abyste byli přihlášeni. Pokud nemáte ještě svůj účet, prosím zaregistrujete se.

Powered by Azrul's Jom Comment

>>Předchozí - Následující