 Báječný den se mi dnes udál. Vstala jsem „hore zadkom“, jak říkávala moje moravská babička. Nic mi nesedlo a všechno mi vadilo. A nejspíš i proto jsem měla fakt konfliktní den. Do cesty se mi pletli pouze lidé, které jsem měla chuť nakopnout přímo s rozběhem. Začalo to u kamaráda, který mi přál pěkný "dník a sluníčkové lidičky kolem sebe". Ví, že tyhle zdrobněliny nesnáším, a když jsem si jeho sms přečetla, málem jsem pozvracela svůj firemní I phone. Okamžitě jsem mu odpověděla zpět, že nechápu, proč píše jako nějaká zastydlá patnáctka, když je to chlap jako hora. Říkala jsem si, že jsem asi kapku přestřelila, ale naštěstí se v druhé sms ozval konečně jako člověk a napsal, že ho pěkně se.u, a pokud jsem vstala pr...lí nahoru, že se vůbec nehodlá se mnou zahazovat. Ufff. Dalším oříškem byl můj šéf v práci, který mi jaksi zapomněl oznámit, že zítra jedu na služební cestu a vzhledem k tomu, že si tykáme, tak jsem ho velmi slušně poslala do patřičných míst. S tím, že mi to má laskavě dávat aspoň tři dny dopředu vědět, a tudíž nejedu nikam. Pokýval jen uznale hlavou a odešel upravit termín podle mého přání. Říkala jsem si, že už mám vše snad za sebou, ale den blbec ještě zdaleka nekončil. Navštívila jsem výstavu studentů designu s dcerou. Všude, ale podotýkám, snad úplně všude, byly malé nápisky „NESAHAT“, jenže já jsem byla natolik zaujata některými modely, že jsem si toho opravdu nevšimla. Jeden obzvláště povedený návrh dalekohledu mě natolik zaujal, že moje ruka instinktivně vystřelila a dřevěnou věc pohladila. A už jsem měla za krkem funící dámu. Upozorňovala mě veeelmi hlasitě, že jsou všude nápisy nesahat. Omlouvala jsem se hluboce, že jsem si to opravdu neuvědomila a pohledy okolních návštěvníků mě přesvědčovaly, že jsem asi fakt DEBIL. Přišlo mi, že jednou a velmi zdvořile se omluvit snad stačí, ale dáma do mě dula stále víc a korunu nasadila, když mi velmi nevybíravě položila ruku na rameno, s tím, že proč asi ty nápisy tam jsou? To už jsem nevydýchala, všechny ty předchozí události se ve mně kumulovaly, a velmi nevybíravě jsem jí i já položila ruku na rameno s tím, že už to opravdu vícekrát neudělám. Viděla moje odhodlání a náladu a pohled „oko za oko – zub za zub“, čili že dnes opravdu ne „ty po mě kamenem a já po tobě chlebem“. Začala se rychle omlouvat, že snad to chápu a že dělá jen svoji práci. Na to ke mně přišla má dcera pubertální, a jestli vím, že ta dáma je manželka trenéra prvoligového hokejového teamu. Pche, bylo mi to jedno, i kdyby byla třeba Hillary Clinton... A protože všechno má mít parádní tečku, tak i pro mě mělo. Jely jsme nakoupit do místního supermarketu, kde bylo všeho všudy asi 15 lidí a jela jediná kasa. Honem jsme naházely do košíku rohlíky, chleba a máslo a šly ke kase. Stála tam jedna paní s velikým nákupem. Povídala jsem si s dcerou, ten náš mininákup naskládaný na páse, a tak nějak jsem si všimla, že se pás vůbec nehýbe. Při bližším prozkoumání jsem zjistila, že paní s obrovským nákupem si ještě došla velmi ladným krokem pro vajíčka tu, poté pro mléko tam a pak si velmi pomalu skládá nákup do tašek. Prostor vedle kasy byl úplně zaskládaný a paní pokladní seděla se založenýma rukama a čekala, až si paní v klidu nákup naskládá do igelitových tašek a poté dá do vozíku. Nedala jsem to a paní poprosila, že za ní čeká dalších všech těch ostatních 15 lidí. Paní se usmála a pravila, že to jsou ty velké nákupy pro celou rodinu... Usmála jsem se zpět s tím, že je nejlepší si to naskládat do vozíku a poté u auta naskládat do tašek. Paní se opět usmála, a jestli to můžu udělat za ní. Řekla jsem, že klidně a pohnula jsem se směrem k ní. Řekla mi, že děkuje a že to zvládne sama a nákup naházela do vozíku, zaplatila a odjela. Celou tu dobu jsme se na sebe jedovatě culily. Dvě vzteklé saně, co za sebou mají hnusný den a potřebují se někde vyventilovat. A dcera? No, asi se za matku styděla, ale to přežiju. Dobrý, co? MIRKA
|
