Jeden by řekl, že se poučím a s Čeňkem zůstanu až do konce svých dnů (dávám si rok, maximálně dva) zavřený doma, protože když jdeme ven, tak se stane pokaždé něco, co naruší mou křehkou psychiku a to já už přestávám mít zapotřebí. Nicméně nedbaje předešlých zkušenosti, se ze mě o víkendu stal rodinný typ a spolu se synem a Natašou jsme zavítali na blízkou monumentální pouť.

Monumentální pouť nebyla tak monumentální, jak jsem si vysnil a jak jsem si pamatoval z dětství. Očividně kolotočářský průmysl prošel velkou krizí, což se promítlo nejen do chabosti atrakcí, ale ani ta atmosféra nebyla nic moc. Dříve nadšení kolotočáři z plna hrdla a šibalským úsměvem vyřvávali na celé kolo, ať se jdeme projet na jejich labutích. Nyní stáli odevzdaně opřeni o svou atrakci a znuděně pokuřovali.

Doba je dnes jinde. Pořád jsou na tom ale lépe než cirkusáci, kteří díky krizi v cirkusovém odvětví musí jíst svá vycvičená zvířata, aby přežili a mezi zasvěcenými se začíná mluvit i o kanibalismu. Takže kolotočáři jsou na tom ještě dobře.

Ponurá atmosféra však neměla na Čeňka žádný vliv. Plný nadšení ihned po příchodu knockautoval opodál stojící holčičku a zatímco zdrhal skrz zábavní park kamsi v dál s Natašou křičící "stůj ty sígře" v zádech, já jsem se s maximální ponížeností omlouval dvoumetrovému a stokilovému otci knockautované holčičky ve snaze nedostat přes držku. Naštěstí, jak se ukázalo, otec byl taktéž na mateřské dovolené, takže měl v době incidentu mikrospánek a když jsem se mu snažil omluvit, odzbrojil mě větou, jestli nevím, co je dneska za den. Ten to taky nemá lehký.

Mladý pán byl Natašou odchycen zrovna když se snažil vlézt po bahně pod autodrom, takže vše bylo v pořádku. Zabahněné dítě jsem ledabyle otřel papírovým kapesníčkem a se slovy: "to má dobrý" jsme se mohli vrhnout do víru kolotočů.

Jako první jsem šoupnul dítě do skákacího hradu a s úlevou a poklidem jsem si zapálil cigaretu. Čeněk byl ve skákacím hradu velmi spokojený chlapec. Chvilku si šťastně poskakoval, než mohutným skokem vyskočil z hradu pryč a zdrhal bos zpět k autodromu a opět plnou parou do bahna. Odbahnil jsem dítě znovu papírovým kapesníčkem a přenesl zpět do hradu. Paní, která hrad obsluhovala, jsem se zeptal, zda by bylo možné východ z hradu zabarikádovat třeba nějakým povozem s tím, že bych jí dal dvě kila a Čeněk by si skákal v hradu do večera, zatímco my bychom šli s Natašou spát. Podle paní to možné nebylo.

Zklamán neochotou a nasazením paní u skákacího hradu jsem znovu odchytil dítě, které vyskočilo z hradu a kamsi nesmyslně běželo a šli jsme na labutě. Nataša odmítla být s Čeňkem zavřená ve vzduchu v jedné labuti, takže jsem šel s klukem já.

Jedna jízda na labutích mě vyšla na krásných osmdesát korun. Kupodivu na pouti děti slevu nemají. Hrad za čtyřicet korun a jedna jízda labutí a už jsme tam přes stovku. Ještě že skákání do bahna bylo zadara.

Labutě byla slabota. Točilo se to dokola a umělo to ještě nahoru a dolů. Čeněk chtěl nahoru, i když už jsme nahoře byli, takže se vztekal a když jsme jeli dolů, abychom mohli s velkou pompou opět nahoru, tak byl úplně nepříčetný. Mě bylo blbě, protože se to točilo a navíc mám strach z výšek, takže tady byl problém s Čeňkem, který se očividně výšek nebojí a chtěl být pořád nahoře. Nakonec jsme to vyřešili kompromisem, kdy jsme zůstali pořád nahoře, mě se motala hlava, bylo mi zle a Čeněk řval, že už to výš nejde.

Naštěstí to trvalo chvilku (asi abychom si za osm pětek moc nevyskakovali), takže díky Bohu.

Po úspěchu na labutích následoval vodní zorbing. Čeňkovi se to moc líbilo, protože to bylo kulaté. Čeněk má rád kulaté věci. Chvíli jsme stáli u provizorní kasy na zorbing, ale nikdo si nás nevšiml. Okatě jsem se rozhlížel, mával peněženkou, ale žádná obsluha nedorazila. Patrně provozovatel této atrakce se v rytmu báječné atmosféry celé poutě pod tíhou dluhů někde oběsil,  nebo se stal obětí hladových cirkusáků. Těžko říct.

Čeněk sice hlasitě protestoval, ale museli jsme zajít jinam. Jediná atrakce, kde jsem ještě zahlédl obsluhu, byla jakýsi vodní svět. Opět bazének, na kterém byly lodičky s volantem. Nevypadalo to extra zábavně, ale stálo to jenom šedesát korun, takže bych byl hlupák, kdybych na to s Čeňkem nešel.

No a byla to fakt pecka. Lodička se šinula po hladině závratnou rychlostí stojícího auta, takže jsme se akorát líně točili na místě. Za chvíli nás obsluha slovila hákem a bylo to. Fakt si ale vzpomínám, že za mého dětství ty atrakce byly boží. Při vystupování Čeněk alespoň šlápnul do vody a nikomu to neřekl, takže to beru jako poloviční vítězství.

Ještě jsem chtěl skočit na autodrom, tam ale taky nebyla obsluha, tak jsme Čeňka šoupli aspoň na chvilku znovu do skákacího hradu. Odtud byl vykázán, protože měl mokré a špinavé nohy, čímž paní znehodnotil atrakci. Při zběsilé kadenci dvě děti za tři dny, přijde jistě o mnoho kšeftů.

Cestou jsme ještě koupili Čeňkovi cukrovou vatu, kterou v nestřeženém okamžiku ztratil (byla to chvilka, kdy jsme nedávali pozor a cukrová vata nikde) a pak jsem vítězoslavně zahlásil, že Nataše vystřelím růži. Bylo to z toho důvodu, abych jí naznačil, že jsem pořád ještě muž. Ne sice žádný extra macho muž, ale pořád muž. Za padesát korun jsem dostal tři diabolky, díky vychýlené mušce netrefil vůbec nic (byl jsem rád, že jsem trefil protější stěnu), paní od střelnice mi dala malou papírovou růžičku jako cenu útěchy a bylo po všem.

Měl jsem sto chutí vyžádat si ještě jednu diabolku a sejmout tu bábu od střelnice za to, že je takový šizuňk ale tou puškou s vychýlenou muškou, bych jí netrefil.

Fakt nevím, jak to ohodnotit. Čeněk celkem moc nic nevyvedl, takže z tohoto pohledu velký úspěch. Vystřelil jsem Nataše růži (ona neví, že jsem netrefil vůbec nic), takže to bylo taky dobrý. Zabil jsem nějaký čas, což je na rodičovské dovolené základ všeho.

Ale ta pouť byla fakt ubohá.

DOMINIK LANDSMAN

http://fotruv-denik.blog.cz/

(pokračování co nejdříve)

Komentáře (0)

Zobrazit/Skrýt komentáře

Napsat nový komentář

Pro komentování je potřeba, abyste byli přihlášeni. Pokud nemáte ještě svůj účet, prosím zaregistrujete se.

Powered by Azrul's Jom Comment