 Sedíme na chirurgické ambulanci na vyndání stehů Viki. Čekárna je úplně plná, snad dvacet lidí. Na nikom není vidět nějaké zranění, jen dvě starší ženy, sedící zrovna proti sobě, mají obvázanou ruku. Usmály se na sebe. Ta jedna to nevydržela a ptá se druhé: "Můžu vědět, co se vám stalo?" Druhá mávla zdravou rukou: "Ale, pustila jsem si na ruku ve vaně vařící vodu a přitom jsem věděla, že je vařící, jen jsem byla nějak mimo a tu ruku tam strčila." Rozhodila rukama: "No může být někdo blbější, než já? A co vy?" Ta druhá poposedla a povídá: "No úplně to samý. To mi mluvíte z duše. Já zase měla ruku v troubě, zvoní telefon a jak už jsem ho v duchu brala, tak jsem si sáhla na rozžhavené tělísko. Přesně, jak říkáte, také si pořád opakuju, jestli někdo může být tak blbý." A pak se tam společně smály. Otevřely se dveře, z ordinace se ozvalo: "Další!" - a ze dveří vycházel asi šestnáctiletý kluk. S oběma zafačovanýma rukama. Okamžitě jsem vyprskl smíchy. Bylo to tak instinktivní, že se to nedalo zadržet. Kluk se ke mně otočil a povídá: "Co je?" Jen jsem ze sebe vypravil: "Nemáš ty troubu hned vedle vany?" Tím zvedli oči všichni v čekárně a všichni pacienti vybuchli smíchy. Dobrou minutu se nikdo nebyl schopný nadechnout a ten kluk vůbec netušil, která bije. Pak se z jedné lavice zvedl muž s bundou, slzel a pomohl tomu klukovi se obléct. Při tom si utíral slzy a říká mu: "Tak jsme to vyhráli, mám neblbějšího syna na světě." A kluk zase: "Co je?? Co jsem proved?" Z ordinace vykoukla doktorka, co se tu děje. Brečící otec jen zopakoval, že se tu soutěží o nejblbější zranění a jeho syn vyhrál. Doktorka vážně pokývala hlavou a řekla: "No, chytat holýma rukama zadní kolo motorky skutečně nebylo moc chytré." Zase řehot. Takovou zábavu tam ještě neměli. Kluk zčervenal. Jeho táta se prohýbal až k zemi a mezitím sípal: "Ale já jim nic neřek!" Objevila se i sestra: "Někdo nový?" Podal jsem jí zdravotní kartičku a papíry. Nahlédla do nich a pak pokývala hlavou: "Jen vyndání šití... Dobře, tys spadla hlavičkou na topení?" - sklonila se k Viki a pohladila ji. "No, vlastně si prohlížela šicí stroj. Ale příliš zblízka." Manželka už ani neměla sílu mne kopnout, jen mne tak plácla a čekárna se pomalou sesouvala z lavic. Byli tak vysmátí, že už jim přišlo vtipné cokoli. Lidé kolem šedesátky se tu tlemili jako puberťáci. Poprvé se zasmál i ten kluk. Už konečně věděl čemu. Vidět humor běžných situací je děsivá a neovladatelná schopnost. A důvod, proč mne už nikdo nezve na smuteční obřady do krematoria. MARTIN MACEK CABICAR
|
