 Můj nejdražší minulou neděli uběhnul svůj první maraton v životě. Nenarodil se jako sportovní typ, nikdy se žádnému sportu nevěnoval, ale před několika lety začal trochu běhat, aby krotil své špeky, vysezené na pracovní židli. Prostě bylo jasné, že se musí trochu hýbat, pokud nechce mít zvýšený tlak, obezitu na krku a funět u každého schodu, který se mu dostane do cesty.
V uplynulých měsících pečlivě trénoval, držel se svého plánu, vydával se o nedělích na delší a delší trasy, a i když je neuběhl celé, vydržel a aspoň je došel, jen aby nezklamal sám sebe.Když jsem ho pak viděla probíhat cílovou rovinkou vídeňského maratonu, byla jsem na něj hrdá jako snad nikdy. Dokázal to. Uběhl celou trasu. Překonal sám sebe takovým způsobem, že se mi o tom může jen zdát.
Vlastně bych měla přiznat, že jsem prvních šestnáct kilometrů běžela s ním. Maratonská trať byla rozdělená na čtyři nestejné štafetové úseky, takže kdo si netroufal na celých 42 kilometrů a našel k sobě další tři běžce, mohl si atmosféru závodu užít i tak. Vybíhali jsme společně s dalšími 40 tisíci lidmi z mostu přes Dunaj.
Běželi jsme kolem obřího ruského kola v zábavním parku Prater, pokračovali nekonečně dlouhou rozkvétající alejí, vraceli se elegantními ulicemi do centra Vídně, užívali si pohledu na městské parky a široké bulváry.
Na šestém kilometru jsem si říkala, že bych takhle mohla běžet třeba do večera. Nikde mě nic nebolelo, sluníčko svítilo, vál lehký větřík, diváci povzbuzovali, skoro jsem neslyšela svůj dech, měla jsem sto chutí si svůj úsek prodloužit aspoň na půlmaraton.
Na osmém kilometru se drahý začal ošívat, že mu kazím tempo. Že potřebuje běžet pomaleji, aby zvládl celou trať, a že ho nevědomky nutím běžet rychleji. A ať jsem tak laskavá a běžím napřed. Trochu jsem tedy natáhla krok. Vždyť už jsem měla polovinu za sebou a cítila se skvěle.
Na desátém kilometru jsem preventivně snědla první sušenou datli, kterou jsem si zabalila s sebou. Rychlé ovocné cukry udržují síly, takže jsou pohotový zdroj energie. Důležité je sníst něco dřív, než přijde náznak únavy.
Na dvanáctém kilometru jsem musela sníst další datli a začala jsem pochybovat o tom, že někdy doběhnu na předávačku štafety. Myšlenky na zvládnutí půlmaratonu mě začaly rázem opouštět.
Na čtrnáctém kilometru jsem dojedla poslední datli a vážně přemýšlela o tom, že zastavím, sednu si na obrubník a počkám dva až tři dny, než se mi zase srovná dech do normálu a doplním síly. Stanice s pitím na patnáctém kilometru mi připadala vzdálená na milion světelných let.
Pak najednou bylo v dohledu místo, kde se předává štafeta. Zapípal snímač časomíry, na trať za mě vyběhla další oběť rekreačního běhu a já jsem byla upřímně šťastná, že to mám za sebou. Jak může někdo být schopen uběhnout víc? Takže jak jistě chápete, už jsem přihlášená na svůj první půlmaraton. I kdybych měla kus trati ujít chůzí, ten pocit, že člověk překoná něco dřív nemyslitelného, je jedna z nejsilnějších emocí v životě a stojí za to si ji čas od času dopřát.
JANA FLORENTÝNA ZATLOUKALOVÁ
|
