 Je to už hodně dlouho, co jsem za pochodu lapala všechna moudra a návody, jak se správně maminkuje. Připadá mi to jak z roku jedna; nebyl internet, nebyly mobily, takže ani esemesky, ani e-maily. Veškeré informace se k člověku dostávaly jen starým známým způsobem "per huba", případně studiem známé publikace "Naše dítě". Vzpomínám, jak jsem se chlubila Ivě Janžurové, že jsem těhotná, co a jak mi chutná a nechutná, a o co a čeho všechno se děsně bojím... Ona mne trumfla tím, že už má prostudováno několik publikací o poruchách těhotenství, o vadách, komplikacích a všech možných hrůzách. No, medily jsme si. Ona už tehdy měla malou Sábinku, kouzelné miminko. Ale to jsem zabrousila někam, kam jsem zrovna nechtěla, chci se totiž svěřit se svým studiem na psí paničku. Pokud nečtu všechny možné poradny a dotazy a návody a veterinářská doporučení, čtu e-maily od hodných psích staromajitelů, kteří mi posílají kvantum dobře míněných rad. V mezičase se snažím obdivovat. Sebe samotnou, pochopitelně (musím se pochválit, když mne nikdo jinej nepochválí), neboť najednou dokážu věci, o kterých jsem už nevěřila, že je ještě budu někdy dělat. Například vstávání a rychlooblékání. Najednou se chovám jako v dobách svého prvního zaměstnání, kdy v naprostém polospánku jsem se dovedla obléknout, obout, udělat loužičku a vypadnout fofrem z baráku. (Ano, já už tomu taky říkám "dělat loužičku". Panička totiž trpí samomluvou. A taky se snažím čubáka socializovat, aby tedy věděl, že na to není sám, že mám tytéž povinnosti.) Totéž zvládám i těsně před spaním. V mezičase, tedy kolem oběda a odpoledne, vycházím z domu rozhodně upravenější, na delší dobu, a utužuju známosti s ostatními pejskaři. Mj. už znám i jménem snad deset různých psů... Zatím jsem dospěla tak daleko, že když se venku vlivem chladu proberu, snažím se psa omezovat od příchylnosti ke všem starým i nově odloženým hovínkům, od nadšeného vítání všech kolemjdoucích a přimět ho k urychlenému exkrementování. Stromečky k občůrání má vybrané, a tohle zvládne během prvních minut. Ano, skoro všechno je už fajn, jen se stále neorientuju v časovém rozvrhu psího pití, krmení a: následného vytvoření hromádky. Díky této mé nedokonalosti jsem už třikrát! byla venku bez možnosti se dostat zpět. Třikrát jsem si v nastalém fofru zapomněla vzít klíče. Ale vzhledem k tomu, že jsem neuvěřitelná finanční krkna, mám už odložen rezervní klíč od bytu na utajeném místě. Protože ta poslední akce mne nejen finančně, ale především psychicky totálně zruinovala. A taky už nechci - když zavolám synovi - slyšet: "Tak jsi zase venku bez klíčů?" Chovám se tedy sama k sobě jako k alzeimerové babičce. Klíč od bytu je nastálo zevnitř zastrčen do zámku, je zamčeno a tedy zajištěno, že bez toho, abych jej nejprve vzala do ruky a otočila, se ven rozhodně nedostanu! Jak říkám - všechno začalo díky mému haprování ve vyučovacímu předmětu "Funkce psího zažívacího a vyměšovacího ústrojí", tímpádem sleduju, jak dlouho mu trvá od pití a jídla k vytvoření louže a hromádky. A pracuju na co nejužším navázáním naší komunikace. Uplynuly už čtyři měsíce, co je na světě, a dva, co je členem naší rodiny. Myslím, že už jsme si na sebe dost zvykli.
Budu muset končit. Všimla jsem si, že se odebírá ke dveřím. Tak ještě jdeme před spaním... d@niela, studentka OU pejskologie
|
