 Tak jsem se večer dívala na Dominika v televizi. Ano, otec Čenka, manžel Nataši a tč. chlap na rodičovské, byl hostem u Krause. Usedl na červenou pohovku a povyprávěl o svém otcovství. Jsem moc ráda, že Čeněčí zážitky máme na Kudlance a ještě nějakou dobu budeme mít - na rozdíl od knížky, která nepokračuje (mám ji!). Pro ty, kdo tenhle díl neviděli: Dominik je skutečně tak super chlápek, jak suprově píše!!!
Jednou z výsad a radostí rodičovství je sledovat své dítě, jak prospívá, jak se rozvíjí a jak je den ode dne dokonalejším člověkem. Tato výsada mě nějak minula, jelikož dle hesla "lépe už bylo", Čeněk svůj vývoj pojal po svém a tedy se nijak nevyvíjí. Je jisté, že Čeněk svého vrcholu dosáhl již před půl rokem a od té doby jsme zaznamenali spíše klesající trend. Ačkoliv naše dětská lékařka tvrdí, že tento útlum je u dětí častý a stává se, proto se nemáme čeho obávat, moje máma (tedy Čeňkova babička) nenechala nic náhodě a zakoupila si příručku Mladého autisty.
I přesto, že jsem rodič světové extratřídy, skutečnost, že to Čeněk už zabalil a na vývoj kašle, jsem si, abych byl upřímný, vůbec nevšiml. Když jsem s ním každý den, tak jsem si nějak zvykl na jeho průběžný stav a to, že by se tento stav měl měnit, to jsem si neuvědomil.
Oči mi otevřela až návštěva známého se svou dcerou. Byla to ona legendární mladá Soukalová, se kterou Čeněk absolvoval své první rande a které se mu tak nepovedlo, jelikož než se dostal na druhou metu, tak se posral a pak řval.
Mladá Soukalová je asi o tři měsíce starší než Čeněk, takže jsem tak nějak předpokládal, že bude umět trošku víc věcí. Ale ne o moc.
Jaké bylo mé překvapení, když ta malá holka hned ve dveřích normálně pozdravila, zeptala se mě, jak se mám a zeptala se mě, jak se můj syn jmenuje. To jsem opravdu nečekal. Pobídl jsem tedy svého syna, aby se vytáhnul a prozradil mladé Soukalové své jméno. Přiznám se, že od Čeňka jsem vůbec nic nečekal a předpoklad, že se představí, byl v rovině více než utopické. Sice jsem tak nějak doufal v zázrak, ale Čeněk nepřekvapil, místo odpovědi si vytáhnul z nosu holuba a rozetřel ho po zrcadle v předsíni. Tolik tedy k uvítání.
Děcka si šla hrát do pokojíčku a já jsem se starým Soukalem hovořil v kuchyni o životě a taky konečně o chlapáckých věcech, jako je pot, krkání a špinavý ponožky. Jakmile jsme to probrali, tak přišlo na přetřes taktéž téma děti. Starej Soukal se chlubil, jak je ta jeho dcera zázračná a vyspělá. Vykládal, co všechno ovládá a prostě a jednoduše se chlubil. Ono to není tak těžké se pochlubit s dítětem někomu, kdo má doma Čeňka. Jako ten tonoucí, co se stébla chytá, jsem taktéž pokusil vychválit svého syna do nebe. Prozradil jsem starému Soukalovi, že Čeněk například ovládá orientaci v prostoru a že se pohybuje horizontálně, nikoliv vertikálně (což teda nevím, koho jsem tím chtěl oslnit, jelikož horizontální pohyb u dětí se tak nějak předpokládá). Taktéž jsem mu to vytmavil tím, jak Čeněk umí hrát "gól" a celkově je pohybově nadaný.
Byl jsem docela v rauši a plamenně hovořil o kvalitách svého syna celkem dlouho, když tu z pokojíčku přišla mladá Soukalová, vyděšeně se na mě podívala a povídá: "pane, ten kluk ucpal skříň a je smutný". No pane jo, to jsem teda neměl ponětí, co to znamenalo, ale nevěstilo to nic dobrého.
Jakmile jsem doběhl do pokojíčku, nalezl jsem svého pohybově nadaného syna, jak se zasekl mezi skříní a zdí a bezradně se špetkou odevzdání smutně kouká do dáli. Bylo vidět, že se se svým stavem vůbec nepokusil nic udělat a jen čekal, jak to celé dopadne.
Vyprostil jsem Čeňka, který nadšeně vyběhnul, aby se záhy vrátil opět mezi zeď a skříň, kde se opět zaseknul. Byl jsem rád, že tento dvojitý úspěch starý Soukal nezaznamenal, jelikož zrovna dal dceru na nočník. Ona si normálně řekla, že chce na nočník. Co to je? To jako existuje? Čeněk si o nočník nikdy neříká.
Člověk se rád pochlubí svým dítětem, ale Čeněk moc prostoru pro vychloubání nedává. Ještě chvilku si s mladou Soukalovou hráli v pokojíčku. On žral syntetický písek a ona si četla obrázkové knížky o zvířátkách. Když jí pak Čeněk začal mlátit hokejkou, byl čas, aby návštěva odešla. Ve dveřích jsem dostal od mladé Soukalovou pusu, řekla mi nashledanou, Čeněk kousnul starého Soukala do holeně a pak se za naší návštěvou zavřely dveře a byli jsme opět sami.
Myslím, že bylo o čem přemýšlet.
To bylo poprvé, co jsem si uvědomil, že vývoj našeho mladého není stoprocentní. Při projíždění videí z léta jsem dokonce zjistil, že nejenom že Čeněk se nikam neposunul, on si navíc i pohoršil. Obzvláště v orálních dovednostech značně pokulhává. Dříve byla z jeho strany vidět snaha o utváření vět a i sem tam inovativně využil některé slovo. Nyní drtivou většinu slov nahradil souhrnným "Ťuťu" a tím to hasne. Sice se pokouší sestavit věty, ale když máte v rejstříku jen slovo Ťuťu a Ne, tak se dneska moc nedomluvíte.
Nočníkové dovednosti jsou kapitolou sami pro sebe. Dříve nadějné výsledky byly nyní zašlapány do země stejně jako Čeňkův výsledný produkt. Poslední dobou odmítá na nočníku cokoliv provádět a raději jede takzvaně na přírodno, tedy, že se vydělá na zem. Již mnohokrát dostal důvěru (tu mu dává Nataša; já jsem u něj s důvěrou skončil dávno) a o víkendu, alespoň ráno, chodí bez plínky a pouze ve slipech. Většinou to stojí minimálně troje promočené slipy, než si Nataša přizná, že na důvěru ten kluk ještě není připraven.
Čeňkovu přihlášku do mensy jsme zatím odložili na neurčito, ale nevěšíme hlavu a jsme plni optimismu. Ono to přijde. Ne dnes, ne zítra, ani ne pozítří. Ale jednou určitě.
Nezbývá než to ukončit pozitivně a napsat: Hlavně, že ten kluk je zdravej. DOMINIK LANDSMAN http://fotruv-denik.blog.cz/ (pokračování co nejdříve)
|
