Osudy lidské i osudy psí. O svém pejskovi jménem Luboš už jsem na Kudlance psal.Tenhle můj kamarád oslavil  loni na podzim desáté narozeniny a dostal k nim krásný dort, vyrobený z masové konzervy a svíčky. Brzy nato jsme vyjeli s Joanne na cesty a Luboše si k sobě vzali - stejně jako minulý rok - naši kamarádi Sue a Nijean, kteří bydlí na nedalekém Henderson Corner. Prožili jsme hezky měsíc cestováním po Filipínách a přesunuli se na Borneo. 

     Když jsem tam ve městě Kóta Kinabalu dostal na facebooku od Sue vzkaz, že má pro mě smutnou zprávu, věděl jsem že je zle. Protože vzkaz byl starý jen dvacet minut, hned jsem ji zavolal, i když na Yukonu bylo už po půlnoci. Sue mě s pláčem oznámila, že se Luboš zatoulal na silnici, kde ho srazilo a na místě zabilo auto.

      Šok to byl pro mne veliký a hezkých pár dní trvalo, než se mnou byla zase řeč. Pomohl krásný výlet do rezervace pro orangutany a pak sen, ve kterém ke mě Luboš přišel a vypadal zase jako to odrostlé stěně před deseti lety. Měl krásnou, jiskřící černou srst a vypadal tak šťastně, že jsem se vzbudil taky šťastný. Ať mě nikdo neříká, že to byl jenom sen ...

     Mám pocit, že to hůře než já odnesla Sue, která byla chudák přímo u toho... Po návratu do Kanady jsem si řekl, že nového psa jen tak hledat nebudu. Že počkám, co přinese čas. Ale už za týden mě kamarád upozornil na inzerát, ve kterém někdo nabízel štěňata – křížence border colie a husky. To nebyl přesně druh psa, jaký jsem hledal, ale ten inzerát byl na první pohled napsán člověkem, který má psy rád a rozumí jim. Matka štěňat navíc vypadala hrozně hezky.