A tím se dostávám k jeho další oblíbené domácí činnosti a tím je úklid odpadků. Systém, kdy vezmu ze země například papír a tento hodím do koše, ho přímo učaroval, takže začal házet do koše úplně všechno. Když jsem jedno krásné nedělní dopoledne musel prolézat popelnice a hledat klíčky od auta, které jsem vyhodil spolu se smetím, kam Čeněk klíčky vyhodil (k tomuto činu se hrdě přiznal. Když jsem se ho ptal, kde jsou klíčky od auta, tak ukázal na odpadkový koš, který byl už vynesen, a byl šťastný), bylo potřeba situaci řešit. Od té doby jsme jistě jedni z mála, kteří mají na svém odpadkovém koši dětský zámek. Když chci nyní něco hodit do smetí, musím půl hodiny odemykat koš, což se hodí.

V rámci úklidu a domácích činností, začínám u Čeňka, mimo jiné, pozorovat náznaky obsedantně kompulzivní poruchy. Když mu jdu vylít do záchodu nočník, kam s velkou slávou vymáčknul dvě kapky, a zbytek vykropil na podlahu, jde za mnou, utrhne kus toaletního papíru a hodí ho do záchoda. Když není toaletní papír na držáku (na držáku není, protože ho Čeněk před tím zničil), začne řvát a v nastalém zmatku a panice hází do záchodu, co mu přijde pod ruku. Až vyroste, tak do tý mísy narve mě a bude.

Asi není nasnadě si něco nalhávat. Žádného svého malého osobního pohůnka jsem si nevytvořil. Ty strohé a ubohé pokusy z jeho strany v tomto směru nejsou nikterak závratné. Naopak se stalo to, že Čeněk si zotročil mě.

Regulérně mi dává příkazy, které musím slepě poslouchat. Ani se neobtěžuje nějakým vysvětlováním a prostě si ukáže, co chce. Samozřejmě, že jsem několikrát vykazoval náznaky nekázně a v rámci poctivé výchovy jsem jeho rozkaz nesplnil. To se pak vztekal a řval. Byl jsem neoblomný a jistý ve své zásadovosti a pravdě. Když pak přešel z řevu do sípání, lapání po dechu, byl jsem stále nad věcí. Jakmile zrudnul a byl malátný, už jsem zbystřel, a když přestával dýchat a vypadalo to, že omdlí, mé srdce zjihlo a přání jsem mu splnil. Bylo totiž jisté, že je ochoten pro svou věc zemřít a já se nehodlám nechat zavřít.

Malý diktátor si taktéž přisvojil výhradní právo ohledně rozhodování o volné zábavě. Volná zábava znamená, že mě vezme za ruku, táhne mě do pokojíčku, kde s ním musím hrát gól. Hra "gól" je něco na způsob hokeje, akorát, že on tříská hokejkou do věcí kolem (včetně mě), jednou za čas zařve gól a pak ho musím obejmout. Jeho to hrozně baví. Mě to moc nebaví. Když z pokojíčku odejdu, abych se oběsil nebo otrávil pracím práškem, přiběhne, vezme mě za ruku a zase mě tahá do pokojíčku. Větu: "Čeňku, já už ten debilní gól hrát nechci", používám tak třicetkrát denně a velmi plynule se zařadila vedle věty "ne, nesmíš" a "už chrápej" do mého rejstříku nejčastějších vět.

Je vidět, že mé představy ohledně plnohodnotného člena domácnosti postupně vzaly za své a nebál bych se Čeňka označit za nadčlena. Abych toto téma nějak hezky kulantně uzavřel, tak bych jenom poupravil silácké tvrzení hned z úvodu a tedy: Čeněk - spatný sluha a ještě horší pán.

DOMINIK LANDSMAN

http://fotruv-denik.blog.cz/

(pokračování co nejdříve)

Komentáře (0)

Zobrazit/Skrýt komentáře

Napsat nový komentář

Pro komentování je potřeba, abyste byli přihlášeni. Pokud nemáte ještě svůj účet, prosím zaregistrujete se.

Powered by Azrul's Jom Comment

>>Předchozí - Následující