Na druhou stranu, pokud se vrátím domů bez dítěte, Nataša mě zmlátí a zakáže mi televizi, takže jsem musel něco udělat.

      Počínal jsem si jako prvotřídní zkušený úchylák. Kráčel jsem těsně za hloučkem i za učitelkami, schovával se za stromy a podobně. Čím víc jsem to prodlužoval, tím hůře se mi to pak bude všechno vysvětlovat.

      Nakonec však vše vyřešil sám Čeněk. Naštěstí fyzicky napadnul spořádané školkovské dítě, takže byl učitelkami vykázán z hloučku a na jejich zmatený dotaz: "Co to je za dítě? Kde se tu vzalo?" jsem se ozval, že ten patří ke mně.

     Čeněk byl ze svého vykázání smutný, takže jenom stál a litoval se. Odmítal jít dál. Musel jsem ho tedy opět vzít do náruče. Abych ještě táhnul boby, na to už jsem neměl sílu, takže jsem je jenom kopal před sebou, dokud jsem je neprokopnul a nezanechal na místě. Beztak už nikdy sníh nebude.

     Domů dorazil Čeněk v plné síle, zatímco já jsem se začal třást a diagnostikoval jsem sám sobě svalovou horečku.

    S obtížemi a srdeční aritmií jsem uvařil oběd, zatímco jsem nechal Čeňka, ať běhá po bytě. V tomto směru je to takový vděčný prosťáček, a když mu řeknu: "utíkej", tak se smíchem utíká. To ho hodně baví.

     Po obědě jsem zavelel ke spánku. V mrákotách jsem se svalil do postele, zalehl Čeňka, aby se nemohl pohybovat a ani ne za hodinu a půl, kdy řval, nadával a pociťoval ke mně nenávist, usnul. Spal krásných třicet pět minut.

     Tak takhle ne. To unavování jsem vzal za špatný konec. Vztekle jsem vytáhl Čeňka na chodbu a šli jsme chodit po schodech. Hezky dvanáct pater nahoru a zase dolů. To by v tom byl Čert, abych ho neunavil.

     Asi po dvou hodinách, kdy už jsem přes křeče v nohách nemohl chodit a měl jsem podezření, že mám vyhřezlý lýtkový sval, jsem ukončil chození po schodech, doplazil se do výtahu a vyjeli jsme nahoru domů.

     Čeněk křeče v nohách ani vyhřezlý lýtkový sval neměl, takže mě zatáhl do pokojíčku a vyžadoval, že budeme hrát hokej. Hokej v jeho podání znamená, že já musím mít hokejku, běhat po pokojíčku a střílet míčkem do branky, zatímco on se s hokejkou nakrucuje u zrcadla a dělá různý hokejový pózy. Když zvolí nezvykle kvalitní pózu, zatleská si, podívá se na mě a já mu musím taktéž zatleskat.

     Z posledních záchvěvů jsem zavelel, že půjdeme ještě na procházku, aby se dounavil. Bylo to všechno nebo nic. Přešli jsme celé město tam a zpátky a nutno podotknout, že Čeněk poctivě šlapal a občas dokonce i běžel.

     Domů jsme dorazili, když už byla Nataša dávno doma. Svalil jsem se v chodbě na zem a Nataša přikládala ledové obklady na má postižená místa. Se zimnicí, horečkou naprosto vyčerpán v posledním tažení jsem se doplazil do postele, kde jsem se poblil, chvíli jsem se klepal a pak už si nic nepamatuju.

     Sice jsem během unavování dítěte skoro umřel vyčerpáním, ale stálo to za to.

     Je půl šesté ráno a z mého báječného snu, kdy s mi zdálo, že jsem nadýchaný obláček, mě budí drásavý zvuk dudáku, který je silou třen o zeď. V naprostém deliriu znaveně pootočím hlavu. Je tam.

     Čeněk. Směje se, tleská a je šťastný.

     Neunavitelná hříčka přírody začala nový den a já se ptám: Kde má ulitý ten kokain?

DOMINIK LANDSMAN

http://fotruv-denik.blog.cz/

(pokračování co nejdříve)

Komentáře (2)

Zobrazit/Skrýt komentáře ... : deeres Články bych doporučovala jako stoprocentně účinný antikoncepční přípravek. únor 17, 2015 09:04 ... : Sandra. Já si neopak myslím, že by si měl Fotřík pořídit ještě jedno dítě. Jak k tomu chudák Čeněk přijde, že musí tak aktivní program vymýšlet celý den tatínkovi sám? únor 17, 2015 11:16

Napsat nový komentář

Pro komentování je potřeba, abyste byli přihlášeni. Pokud nemáte ještě svůj účet, prosím zaregistrujete se.

Powered by Azrul's Jom Comment

>>Předchozí - Následující