Když je člověk na mateřské a z ničeho nic přijde zima, lze to brát jako takovou sabotáž. Možná bych to nazval i skandálem. Třeskutá zima totiž značně zahýbe zajetými činnostmi a to je pak záležitost, kterou nelze nazvat jinak, než smutnou. Jedna z mých oblíbených činností, respektive jediná činnost na mateřské, která ve mně neevokuje pocit marnosti, nudy a bezradnosti byla totiž vyvézt Čeňka v kočárku na nějaký rozlehlý palouk, tam ho vypustit, aby se napásl, zaběhal si, zaskotačil, načež ho unaveného odtáhnout domů, vyhřebelcovat ho a s chutí ho uspat. To pak spal natolik důrazně, že blaženě poslintával a neotravoval klidně i dvě hodiny. Jo, to byly časy.
Pak přišla zima a všechno bylo jinak. Ona to tedy zas taková mocná zima nebyla. Spíš to bylo něco na způsob jara, ale pořád pršelo, všude bylo bahno a krátkosrstí čoklové začali nosit oblečky.
Venku to tedy na žádnou parádu moc nebylo, takže jsem musel improvizovat. Pokusil jsem se zaimprovizovat, že budeme s Čeňkem celý den doma, ale tato improvizace vedla pouze k počmárané zdi rtěnkou (Byla to moje rtěnka. Už jsem přes rok na mateřské, takže jsem to na poli mužství zabalil a jsem žena.), rozbití několika špatně rozbitných bytových doplňků, vyřvání mých hlasivek po soustavném řvaní "Ne, nech to!" a krůčku blíže k tomu, že to tady všechno jednoho krásného dne podpálím.
Improvizace se tedy neosvědčila, takže další den jsme razili do dětské herny.
Ve své podstatě je dětská herna takové menší rodičovské vykoupení. Za pár šupů na hodinu tady může dítě beztrestně ničit cizí hračky, aniž by z toho pro mě plynula nějaká negativa. Navíc hned u vstupu je cedulka, že maminky si za své děti ručí, takže vše v pořádku. Čeněk rozfláká půlku věcí a ukope nějaké cizí dítě, ale k odpovědnosti bude hnána Nataša, která je v práci. Sice po té době na mateřské, kdy můj intelekt stagnoval, nejsem žádný lumen, ale tohle bych ještě zvládl uhádat.
Čeněk je v dětském koutku jako doma, takže koná. Pobíhá od klouzaček k bazénkům přes domečky a je šťastný. To je základ všeho. Aby byl šťastný. Já mezitím odpadám v deliriu do rohu na matračku (zjevně určena k těmto účelům) a jsem maximálně spokojený. Být ještě o trošku více spokojený, měl bych erekci, ale ta se do dětské herny moc nehodí.
Ale to bych nebyl já a to by nebylo v pořádku, kdybych vydržel být spokojený déle jak pět minut.
Už u příchodu jsem pozoroval uprostřed herny chlapečka, který jezdil po zemi s knížkou a tušil, že se mi to všechno vymstí. A měl jsem pravdu. Zatímco Čeněk šířil radost napříč celou hernou, divný chlapeček se přibližoval. Čím byl blíže, tím víc byl divný.
Nemám ponětí, kolik mu mohlo být, ale tipoval bych ho tak na šest let. Zatímco jsem nedůvěřivě polehával na matraci, tento čipera kolem mě kroužil, mával rukama, občas si sednul a dřel si hlavu o koberec. Nakonec se osmělil, vstal, přišel za mnou a bylo: "Dobrý den". "No nazdar", pravil jsem otráveně a věděl jsem, že je po všem.
"Já jsem Patrik", pravil hrdě. Já jsem mu uznale pokynul, jakože to je fakt pecka a pak se chvíli nic nedělo. Patrik stál asi půl metru ode mě a koukal na mě. Ani se nehnul. Bylo to nekonečný. Pohledem jsem zoufale hledal po herně Patrikovi rodiče, kteří by ho zatáhli někam do ústraní a šetrně ho uspali, ale zřejmě tu byl sám.
