Před lety jsem vyšívala a vyšívala, nejprve předtištěné vzory - gobelínky, ale protože obrázky se dají rozdávat nebo věšet na vlastní zdi omezeně, vynalezla jsem použití obrázku k ozdobení kabelek. Takže jsem si vyzkoušela, že kabelky ozdobené výšivkou jsou zajímavé, ale když jsem chtěla na kabelku motiv, co nebyl na gobelínu k mání, musela jsem najít nové řešení.

     Napadlo mne vytisknout na kanavu obrázek, který se mi líbí, pomocí tiskárny. Látka se tiskárnou úspěšně protáhla a pak jsem obrázek vyšila.

     Pak jsem šla ve "vynalézání" ještě o kousek dál. Vzala jsem tentokrát kus panamy (menší křížky) a vytiskla na ni zajímavou fotografii svého poníka, hřebce jménem Pico. Ale to jsem si tedy dala! Na tkanině rozlišit, který čtvereček bude ještě vyšit tímto odstínem a který už jiným, bylo dost těžké, mžourala jsem na to, pomáhala si kontrolní fotografií, a nakonec usoudila, že tohle mockrát opakovat nebudu!

     Naštěstí se kabelka velikosti větší kapsy docela povedla a nosím ji vždy, když sebou nepotřebuji nic jiného, než peněženku, mobil, klíče, doklady, šitíčko a papírové kapesníčky, nebo ji využívám jako kabelku doplňkovou, třeba k batohu na zádech. Má totiž kromě krátkého popruhu i dlouhý k nošení křížem přes rameno. Oba popruhy jsou odepínací, což umožňuje kabelku připnout v autobuse k opěradlu a pod.

     Málem jsem o ni přišla během dovolené v Anglii. V ten den jsem zažila největší hrůzu a největší úlevu celé dovolené!

     Vypravily jsme se s Eliškou (dcera) do British musea sice spolu, ale po příchodu do rozlehlé haly jsme se s rozešly, abychom si každá prohlédly co nás zajímá, s tím, že se sejdeme až v hotelu.

     A pak jsem - cizinec v cizí zemi, se znalostí několika frází (dobré dopoledne, dobré odpoledne, dobrou chuť, prosím, děkuji, promiňte, a vrcholem byla skutečná fráze: Jsem z České republiky - nerozumím anglicky ), musela sama vyřešit ztracenou kabelku, ve které jsem měla peníze, platební kartu, doklady, telefon, slovník, kartu na metro, adresu hotelu a klíč od pokoje… Takže jsem se cítila jako malé dítě, které se ztratí mamince, a neví ani, kde (v Londýně) bydlí…Katastrofa. Co teď?

     Když kabelka není, kde jsem ji já nána před 10 minutami zapomněla?, protože jsem si myslela, že jsem ji strčila do batůžku (je malinkatá, asi 17x17 cm), třeba ji našel poctivý občan Anglie a dal kam? Na informace? Tak jsem zamířila tam a snažila se gesty i malůvkami na papír vysvětlit přítomné slečně, co mám za problém. Slečna pochopila a chtěla se mnou vyplnit jakýsi tiskopis, jenže jsme si moc nerozuměly.

     Slečně došlo, že se se mnou anglicky nedomluví a nabídla mi „russiš“. Spásný nápad mě zachránil, slečna si zavolala vysílačkou na pomoc kolegu. Ten začal větou, že umí „nemnožko parusky“, a tak jsme nakonec konverzovali každý po svém - on polsky a já česky. A vypsali požadovaný protokol o ztrátě s popisem kabelky.

     Čas utíkal a nic. Říkala jsem si, že když kabelka nebyla tam, kde jsem ji nechala a na informacích o ní nevědí, nezbývá už nic jiného, než se smířit se ztrátou a zahájit aktivitu směřující k získání nějakých dokladů umožňujících odcestování domů. Tedy navštívit policii, poté ambasádu (mapa Londýna zůstala v batůžku), nakonec pěšky dojít do hotelu… Na informacích mi dokonce vytiskli mapku s cestou k nejbližší policejní stanici.