Jeden se může ztrhat, dře jako kůň a co z toho má? Přinejlepším přehlížení. Každý den se starám o Čeňka, napájím ho, krmím, konstantně ho udržuju při životě, i když to je občas až na hranici nemožného, rozvíjím ho, kudy chodím, učím ho novým věcem, trestám ho s láskou, jdu mu příkladem a výsledek je takový, že když přijde Nataša z práce, okamžitě o mě to dítě přestane jevit zájem a jde se vtírat do její přízně. Tím okamžikem jsem pro něj vzduch. Samozřejmě, že by to vlastně měla být úleva. Tím pádem jsem totiž volný člověk a můžu si odpočinout a jít dělat ty svoje ryze chlapácké věci jako je praní, vaření, žehlení, lakování nehtů a mám i dostatek prostoru na důkladnou a poctivou ženskou hygienu. Když mám dobrou náladu, tak si ještě v koupelnu udělám hezký melír. Jen tak pro radost.
I přesto ve mně cosi hlodá. Takový ten pocit méněcennosti. To mám za svou péči? Když Nataša není doma, tak mi Čeněk říká "máma" (tady už se nabízí ta možnost toho, že jsem v podstatě jenom náhradník), a když Nataša přijde, už mi neříká nijak. Je třeba si přiznat, že na poli rodičovství zřejmě nedosahuju takových kvalit, jako Nataša. Ono se možná ani není čemu divit. Nějaké náznaky toho, že Nataša průběžně mírně vede, už zde byly.
Začnu tou nejdůležitější věcí. Když se Čeněk posere a Nataša ho přebaluje, tento klidně leží, usmívá se a hlavně, co nemůžu pochopit, na utření jeho zdevastovaného zadku, jí stačí jeden, maximálně dva vlhčené ubrousky.
Pokud se Čeněk posere v době, kdy Nataša není doma (to je jeho oblíbená a pravidelná doba. Tedy kdykoliv jsem s ním sám), tak já takové úspěchy jako Nataša nemám. V tom případě se u mě projeví klasických pět fází smutku:
Popírání.
Odmítám tuto skutečnost přijmout. Namlouvám si, že situace nenastala a chovám se podle toho. Snažím se řeč převést na jiné téma a nebo s Čeňkem dělám paci paci
Hněv
Tato fáze je nevyhnutelná. Většinou přichází až po nějakém čase po fázi popírání. Nastává v okamžiku, kdy Čeněk již notně zasmrádá a přitahuje hmyz a divou zvěř. Je to klasické sebelitování a občas si i popláču
Smlouvání
Tady už totiž přituhuje. Snažím se ukecat Čeňka, že se vlastně neposral. Když to nezabere, tak se ho alespoň pokusím přesvědčit, že to, že se posral, je vlastně báječná věc a není proto třeba na této situaci něco měnit
Deprese
Smlouvání nepomohlo, takže jsem smutný. Jsem smutný, že ho musím přebalit. Jsem smutný, jak jsem dopadnul.
Smíření
Nedá se nic dělat. Čeněk je opravdu posraný a já ho musím přebalit. Jelikož jsem toto dvě hodiny popíral, smlouval jsem s ním, zlobil se a pak hodinu lítostně vzlykal, aniž bych ho přebalil, je nyní Čeněk posraný úplně všude, a to v několika dávkách. Jako bonus je to rozmatlaný různě po bytě.
