Má malá koule na noze se jménem Čeněk, mi život příliš neulehčuje. Je to sice právoplatný člověk, ale je to člověk rozumu mdlého, svěrače uvolněného, motoriky nevalné, jehož světlé momenty v oblasti invence a rozvíjení sebe sama zahrnují převážně soustavné pokusy o zničení předmětů v okolí a nebo rovnou sebe. Prostě a jednoduše život s malým dítětem je obtížnější než bez malého dítěte, což je myšlenka takřka revoluční.
Naprosto jednoduchá věc, jakou je například jít nakoupit, je záležitost na půl dne. Kličkovat s kočárkem mezi regály, kdy Čeněk střídavě celý zarudlý řve a střídavě shazuje předměty z regálů, neulehčují ani naši senioři, kteří mají tendence se svými vozíky ucpat celou uličku a hodinu čumět na tatranku a číst její složení popřípadě se ptát kolemjdoucích, jestli je ve slevě. Často se stává, že nás s Čeňkem obšancují z obou stran, čímž nás v uličce uzavřou a to je potom fajn.
Navíc seniorky často tíhnou k tomu, že se na Čeňka usmívají, dělají na něho budliky budliky a posléze se snaží se mnou navázat kontakt. Na to vůbec nejsem zvědavý.
Jakmile se s kočárkem prodereme k pokladně a zaplatíme, samotné nakupování pro nás nekončí. Čeněk má totiž za ušima, a když se nedívám, rád šlohne nějaký drahý předmět a tento uschová do kočárku. Následně potom po zaplacení a snaze opustit obchod při průchodu turnikety zapípáme, čímž dáváme okolí a hlavně ochrance najevo, že jsme holota a zloději.
Vlastnit Čeňka není nic, co by nějakým způsobem obohatilo můj společenský život a výrazně vylepšilo mou sociální interakci. Ani společensky se moc nevyvíjím.
Jednou během procházky jsme s Čeňkem narazili na černocha sedícího na lavičce. Čeněk kolem něj zvídavě kroužil a občas si na něj sáhnul. Pak přišel ke mně, vzal mě za ruku a dotáhnul k černému pánovi. Když jsme byli až úplně u něho, ukázal na něho prstem a křičel "ee, ee". Tím dal jasně najevo, že pán je fuj. Nakonec mě pustil, chytil ho za ruku a chtěl ho jít hodit do koše. Čeněk je rasista. Černý pán to vzal sportovně, prozradil mi, že fuck you, a odešel.
Jsou ale situace, kdy společenské dusno v návalu prudkého otcovství vytvářím já. To zase jindy jsme opět při procházce narazili s Čeňkem na pána, který čistil kanál. Čeněk se na něho se zalíbením díval, usmíval se a občas zatleskal. Bylo mi jasné, že je potřeba zasadit Čeňkovi tuto situaci do kontextu. Přišel jsem tedy k němu, chytil ho za ruku a povídám: "Tak Čeňku, vidíš tady pána, jak čistí kanály? No, měl se líp učit. Když se budeš dobře učit, nebudeš muset čistit kanály". Mou oduševnělou a dobře míněnou otcovskou radu čistič kanálu zřejmě pochopil špatně, proto mě nazval hajzlem a mrštil po mně šroubovákem. Mám teorii, že jsem to říkal moc nahlas a pán to zaslechl. Zřejmě to bylo tím, že jsme byli asi půl metru od něho a on se na Čeňka zrovna usmíval.
Čeněk je taktéž práskač a donašeč. Neudrží tajemství. Právě proto musím být vždy na pozoru a chovat se obezřetně. Ještě než se posunu trochu dál, je potřeba vysvětlit, že ač jsem opravdovým macho mužem, kterému smrdí nohy, neholí se a pyšní se všeobecnou autoritou, Nataša mi zakázala chodit si vsázet na sportovní utkání. Pravila, že nevydělávám, a proto peníze nemůžu utrácet. Zkušeně jsem kontroval tím, že peníze neutrácím, ale vydělávám a jako příklad jsem uvedl nedávnou výhru padesáti korun, čímž jsem ji tedy příliš neohromil.