Čeněk ve školce? Bohužel ještě ne. Ještě nenadešel ten čas, kdy malý pásek ráno vyfasuje bačkůrky a bude se vší slávou odlifrován do školky, kde ho odpoledne nikdo nevyzvedne, a on zůstane ve školce jako inventář. Nicméně pro tuto možnost je třeba udělat maximum, a proto jsme se rozhodli, že navštívíme předškolkový kurz, který školka pořádá pro své budoucí žáky. Ono to s tou školkou je celé takové komplikované. Očividně naše generace propadla kouzlu nechráněného sexu, a proto se urodilo velké množství dětí, které se všechny do školek nevejdou. Je proto třeba k tomu přistupovat maximálně obezřetně, různě fabulovat, vymýšlet kličky, podvádět, lhát a za každou cenu docílit toho, aby dítě bylo umístěno. Z toho důvodu máme pro sichr s Natašou každý jiné trvalé bydliště, abychom mohli bojovat na dvou frontách.
To není samozřejmě vše. Ve hře, jako takový můj tajný trumf, je možnost, že prohlásím Čeňka za jednu z národnostních menšin, aby měl větší šance se do školky probojovat. V případě odmítnutí mám v záloze ještě poslední možnost, že Čeňka převleču do šatiček, a půjdu ho do školky přihlásit jako Zuzanku. Až půjde úplně do tuhého, tak Zuzanka bude národnostní menšina z rozvrácené rodiny, jejíž otec bojoval u Stalingradu.
To, že jsem nebojoval u Stalingradu, mi nikdo nemůže dokázat. Žijeme ve svobodné době, a když si budu chtít zabojovat u Stalingradu, tak si tam zajedu a hotovo. A když ani to nepomůže, vloupu se v noci do školky, Čeňka tam přivážu k topení a nechám ho tam. Mám to solidně ošetřené.
Nicméně toto byla ještě hudba budoucnosti. Aktuální téma bylo navštívit s Čeňkem kurz předškolkového věku, kde se děti seznámí s prostředím, najdou si kamarády a podobně.
Termín kurzu byl za plného provozu školky, takže jsme s Čeňkem suverénně vtrhli omylem do učebny plné dětí, které byly regulérně ve školce. Učitelka se mě ptala, co tady dělám, tak jsem odvětil, že jsem otec Čeňka. Učitelka přikývla a zakřičela do davu hlučících dětí: "Čeňku, jdeš domů". Potom mi přivedla asi pětiletého ošklivého chlapečka, který šilhal, a bylo hotovo. Vyfasoval jsem další dítě. Byl jsem natolik konsternován a zmaten, že jsem se chvilku nezmohl na jediné slovo.
Nový Čeněk, smířen se svým osudem, si zatím v šatně začal nazouvat botičky a vzlykal. Můj pravý Čeněk mu přispěchal udělat malá a těšil se, až si ho bude moci odnést domů. Jakmile jsem dolapal po dechu, dítě jsem učitelce vrátil a vše jí vysvětlil. Ta mě nasměrovala do učebny, kde probíhá náš kurz, a odvedla již veselého nového Čeňka zpět do kroužku k dětem. Každopádně systém zabezpečení školky je očividně na vysoké úrovni, a kdybych chtěl nějaké dítě, tak si sem prostě přijdu a oni mi ho dají.
Po nedopatření se třídou pětiletých dětí jsme konečně dorazili do učebny našeho kurzu. Čeňka jsem v šatně vysvlékl, nenazul mu přezuvky, které jsme si s sebou měli přinést a které jsem zapomněl, a pak už jsem ho hnal do třídy. Třída byla plná matek s dětmi, které byly tak dvakrát starší než Čeněk. Jednalo se patrně o děti, které nastupují do školky letos a kterým táhne na tři roky, a v případě jednoho pomalejšího čipery, který stál v rohu a mlátil hlavou do zdi, se jednalo o dítě školou povinné.
Každopádně děti už regulérně mluvily, malovaly si, různě pobíhaly kolem, stavěly si z lega domečky a uprostřed toho celého dění stál Čeněk se soplem u nosu a tleskal. Vypadal jako autista a moc jsem se k němu nehlásil. Přišlo mi, že tu nemáme co dělat a že nás za chvíli vyhmátnou a vyrazí nás.
