Již nesčetněkrát jsem se o tom zmiňoval a i nadále na to budu upozorňovat, aby to náhodou někdo nepřehlédnul a aby se o tom vědělo. Jsem prostě báječný otec. Vedle základních funkcí, které nabízím ve svém aktuálním režimu rodičovství, jako je nakrmit dítě, napojit dítě, přebalit dítě a nezabít dítě, taktéž disponuju nad rámec svých povinností i funkcí "pobavit dítě". Je to tak. Já bych se totiž rozdal. Dle mého názoru jsem po právu vzorem všem otcům. Vždyť já ve svém volném čase hraju s Čeňkem různé hry, aby ten malý Satan z toho života, na rozdíl ode mě, taky něco měl. Klidně bych mohl celý den ležet na gauči a sledovat, jak můj syn duševně strádá během okusování zdi a točení se do kolečka, ale já takový nejsem. Já nejsem líný se zvednout a jít si s klukem zahrát nějakou tu hru. Pro ilustraci přikládám výčet těch nejzásadnějších her, které hrajeme:
Kde je Čeněk?
Velice populární a notoricky známá hra, která neminula ani naší rodinu. Celý koncept této zábavy spočívá v tom, že Čeněk si zakryje rukama oči a začne se natěšeně smát. Já se pak zeptám: "Kde je Čeněk?" a on se zakrytýma očima odpoví: "Pa". To znamená, že je pryč. Nabízí se patrně otázka, za jakého slaboduchého idiota mě to dítě má, když si myslí, že celou dobu nevím, že sedí přede mnou a nahlas se směje. Navíc Čeněk během této náročné hry podvádí, protože mě sleduje skrz prsty. Já jsem velkorysý a dělám, že ho opravdu nevidím. Chvíli lamentuju rukama a ptám se pořád dokola, kde je Čeněk. Po nějaké chvíli si Čeněk s velkou pompou sundá ruce z očí a já musím dělat děsně překvapeného.
Tato hra nemá vítěze. Pouze poraženého a tím jsem já. Hra "kde je Čeněk" totiž nemá žádná pevná pravidla a hlavně není jasné, kdy má skončit, protože, jakmile je Čeněk odhalen, ihned se opět schová, a to pak musím znovu pořád dokola nahlas pokládat otázku, kdeže ten Čeněk je. Většinou tato hra trvá i několik desítek minut a končívá rozepří, kdy prostě vstanu a odejdu, zatímco Čeněk řve a chce si něco udělat. Ublížit si.
Na schovávanou
Opět klasická hra, lehce poupravená, aby ji zvládlo i dítě do dvou let. Odnesu Čeňka do pokojíčku, kde ho zanechám, a jdu se do obýváku koukat na televizi. Čeněk chvilku vyluzuje z pokojíčku zvuky, načež je slyšet pomalu se přibližující ťapání a následný výkřik radosti, kdy ukazuje na mě, jak jsem poctivě schován na gauči a sleduju televizi (ve víkendové verzi hry i popíjím pivo). Jakmile jsem nalezen, beru Čeňka a opět ho odnáším do pokojíčku na další kolo hry.
Celý scénář se posléze opět opakuje s tím, že postupně se snižuje razance a procítěnost radostného výkřiku. Přeci jenom, když mě Čeněk už po padesáté nalezne na tom samém místě, to nadšení již není takové. Nicméně v tom případě mám eso v rukávu. Odnesu Čeňka do pokojíčku a jdu na záchod. Tam se v klidu prospím. Kluk bude zatím běhat po bytě a pokoušet se mě najít. Všichni jsou spokojeni.
Míčové hry
Míčové hry jako fotbal, házení nebo bouchání do míče jsou nejen skvělou zábavou, ale dítě taktéž rozvíjí. Míčové hry v podání Čeňka končí však záhy, kdy ztratí nebo rozbije míč. Jednou v průběhu míčové hry dokonce Čeněk narval balonek smetákem do záchodu, čímž ho ucpal.
Šátkový tanec
Tuto bohulibou hru Čeněk šlohnul z kurzu cvičení s miminama. Hra spočívá v tom, že vyrabuje Nataše šuplík se šátkama, tyto roztahá po bytě. Většinou se Čeněk natolik rozjede, že posléze roztahá po bytě i kapesníčky a rozpatlá po zdi zbytek jogurtu, který vezme z koše.
Puzzle
Klasické puzzle by Čeněk sežral a nebo se s nima pořezal (on by to dokázal), proto pracujeme výhradně s velkými pěnovými puzzly, které má v pokojíčku složené na podlaze. Krok číslo jedna je puzzle rozervat. Krok číslo dva je, že je táta opět složí. Krok číslo tři je tyto puzzle znovu rozervat. Kroč číslo čtyři je, jak jinak, že táta puzzle znovu složí. Kroků této hry je nekonečně mnoho a hra proto končí tehdy, kdy se naseru a puzzle vztekle naházím do skříně a zamknu je tam. Čeněk pak řve.
