 Když jste tak vzpomínali na "trhání mandlí" ať nosních či krčních, tak jsem si vzpomněla na vlastní otřesné zážitky. Krční mi byly odejmuty na Bulovce, a to až ve velmi dospělých dvaadvaceti. Bylo to fakt fuj. Těsně přede mnou na kolečkové židli vyváželi z ordinace omdlelého mladého chlápka. Hezkej, tak něco po třicítce. Nojo, chlapi moc nesnesou. Ještě si pamatuju, že to byl prý pilot. Podruhé to bylo s pětiletou Lenkou, kterou musely držet tři silné sestry, doktorovi prokousla takový ten kovový návlek na prst. Potřetí s asi šestiletým Robertem. Ten se nechal panem doktorem ukecat - nebo spíš on ukecal pana doktora? Každopádně, vycházel z ordinace velice hrdinně a vítězoslavně, v ruce balík obrázků a pak doma dostal zmrzlinu. Ještě si vzpomínám, jak jsem při té poslední příležitosti zažila příšernou ostudu! Bylo to zrovna v okurkově zavařovací době, a když jsem ráno vedla Boba do nemocnice, ještě jsem si před tím koupila flašku octa, abych ji nemusela kupovat pak s bolavým synkem. V ordinaci jsem měla na klíně kabelku, síťovku, s tou flaškou v pytlíku, jsem si položila k nohám...
Když pan doktor kluka prohlédl, zapsal, s takovým milým úsměvem na mne pohlédl, otevřel velký spodní šuplík u stolu a tu síťovku tam střelhbitě šoupnul. Bafnul Boba za packu a odkráčeli spolu k výkonu...
Já si netroufla vůbec nic k tomu dodat. Ale asi ještě nikdy neoperoval za láhev octa...
d@niela
|
