Já jsem si toho plně vědom.

 

     Od koho se mi však uznání příliš nedostává, to je malý Čeněk. Jak si samolibě v předsíni nazouvá na nohu kabelku, načež se rozeběhne, spadne a s řevem se přiřítí za mnou, abych mu bolístku pofoukal. Jakmile to udělám, beze slov díků odběhne zpět a rve si kabelku na hlavu. S kabelkou na hlavě pobíhá po bytě, než narazí do zdi a opět přiběhne, abych mu pofoukal bebí. Posléze se scéna opět opakuje s tím rozdílem, že si na hlavu navlékne něco jiného. Jsou to pouze takové maličkosti, ale irituje mě, že ten kluk ani nepoděkuje.

    Možná jsem pouze bláhový snílek plný vizí o dobru a slušném vychování a nebo možná je to tím, že Čeněk neumí mluvit. Nevím. Pravda bude pravděpodobně někde uprostřed. Nicméně jsem přesvědčen, že kdyby si to se mnou Čeněk na chvíli vyměnil, že by pak ocenil všechno, co pro něj dělám. Více by si vážil toho, že ač můžu, jelikož jsem silnější, nevezmu ho a nevyhodím z balkónu po té, co nožem vyryl do čerstvě natřené zdi několik obrazců.

     Kdybych já byl on a on já, já bych mu ukázal, zač je toho loket.

     Ráno bych se vzbudil ve čtyři hodiny. Úplně bezdůvodně. Klidně bych mohl spát třeba třicet hodin, nebo možná čtyřicet. Ale já bych se vzbudil už ve čtyři. V postýlce bych se postavil a začal hrozně moc řvát. Opět bezdůvodně. Prostě by se mi chtělo. A on by musel naklusat.  Samozřejmě, že by se mě snažil utišit, abych neřval, a láskyplně by mě vzal do náruče. A to bych ho hned pokousal ksindla jednoho. Taky bych ho poblil.

      On by mě odnesl do postele k mámě a tu bych poblil taky. Pak bych se jí snažil ublížit. Sice bych neměl moc sílu, ale když se škubou vlasy po jednom, tak to jde.

      Otec Čeněk by mi přinesl v lahvičce mlíčko a začal by mě krmit. Na nějaké mlíčko bych nebyl vůbec zvědavej, a jakmile by se otec Čeněk nedíval, odšrouboval bych víčko lahvičky a mlíčko bych vylil na mámu. Ta by otce Čeňka seřvala a já bych byl šťastný. Potom bych znovu začal řvát, jelikož jsem si rozlil mlíčko a já mám hlad.

      Po jídle by mě otec Čeněk svlíknul a posadil na nočník s tím, že by se ode mě očekávaly nadstandartní výkony. Chvilku bych seděl na nočníku, pak bych rychle vstal a běžel do pokojíčku počůrat mu kytaru.

      Zatímco by otec Čeněk utíral hadrem kytaru, běžel bych zpátky k nočníčku a ten bych někam schoval, aby ho nikdo nemohl najít. Ještě před tím bych do něho dal mámin telefon nebo klíče. Ovladač od televize bych narval za radiátor, opět, aby ho nikdo nenalezl, a jako mocné finále svého počínání bych se na tajňáka vyčůral ještě pod židli. Tam si toho totiž nikdo dlouho nevšimne a pak to hezky zaschne a je to takové příjemně lepkavé.