 Před šesti léty v Austrálii natočili jeden úžasný film, The Black Balloon, Bílá vrána. I teď, když tohle píšu, mám toho zážitku plnou hlavu. Nádherná práce, především co se týče psychologického ztvárnění osobností. Ne jenom role postiženého Charlieho, která byla skvěle napsaná i zahraná, ale i ostatní postavy průměrné maloměstské rodiny. Znovu těhotná máma, která rodinu stmeluje v těžkých chvílích, pro kterou neexistuje ani někde hluboko v mysli pocit bezmoci a odevzdanosti, otec (voják, takže se rodina velmi často stěhuje), který sice tyto pocity občas zažíval, ale snažil se s nimi vypořádat, ale především Thomas, skoro šestnáctiletý, který má na starost staršího (asi dvacetiletého) a podstatně silnějšího autistického bratra. Ve filmu je nadherně vylíčeno, co prožívá dospívající kluk, který se snaží uspět a nezklamat v kolektivu spolužáků. Zdá se to být nenesitelné. Jeho puberta je o poznání těžší břímě, než u jakéhokoliv z jeho vrstevníků. Film Bílá vrána si s ohledně autismu nebere žádné servítky a obnažuje ho v celé jeho "kráse". Při některých scénách mi až běhal mráz po zádech – mj. nepovedené Thomasovy narozeniny byly asi nejsilnější; při jiných jsem se neubránila úsměvu.
Sledujeme těžce zvladatelného autistu se zjevnou mentální retardací; což prý bohužel není vůbec výjimkou. Lehké až těžké postižení rozumových schopností jde s autismem ruku v ruce v 50 - 75 % případů. Tím ale veškerý negativismus končí, film byl opravdu výborný, přes závažnost tématu je v něm místo i pro humor a odlehčující zábavu, takže pokud se k němu dostanete, vřele doporučuju! d@niela
|
