Jelikož se můj život zúžil do dvou aktivit a to být doma a nebo jít s Čeňkem na procházku, bylo načase s tím něco dělat. Udělat nějaký životní obrat, který by mě posunul někam jinam. Někam výš. Právě z toho důvodu jsem se jednoho dne rozhodnul, že půjdu do sebe a zkusím změnu. Byl to risk, ale mohl vyjít.

     Rozhodl jsem se, že spolu s Čeňkem navštívíme obchodní dům, který máme kousek od domu. Slýchával jsem na tento objekt od okolních matek samou chválu, takže z mého pohledu to byla ideální příležitost, jak zabít půl dne. Od té doby, co mám Čeňka, totiž čas nevyužívám. Já ho zabíjím a od chvíle, kdy se Čeněk vzbudí, čekám, až zase usne.

     Obchoďák otvírá v devět ráno, a proto jsme vyrazili s mírným předstihem o půl šesté, abych zbytečně dlouho nevyspával a nehýřil aktivitou. Čeněk vytušil, že se bude dít něco velkého, a přivstal si mazácky na čtvrtou, aby něco neprošvihnul. Dokonce si prozíravě vytáhl ze své skříňky sváteční bodýčko a dal ho do ledničky.

     Už před pátou netrpělivě přešlapoval přede dveřmi a silácky prohlašoval "pá". Nechal jsem ho, ať má ty své silácké řeči, když tu jsem zaslechl cvaknutí dveří a silácké "pá", které se jakoby vzdalovalo. Zašel jsem se podívat do předsíně a ten malej sígr si otevřel dveře a zdrhnul ven na chodbu. Bos a v trenkách jsem Čeňka po krátkém sprintu z chodby stáhnul zpět a nabyl dojmu, že asi už půjdeme.

     Po krátkém hledání jsem našel Čeňkovo bodýčko, které si předpřipravil v lednici a snažil se ho obléknout. Bodýčko bylo takové lehce zmrzlé a byly na něm ulpěny malé krystalky ledu. Navlékl jsem ho na Čeňka, který řval zimou, ale to se nedalo nic dělat. Chtěl to, tak to měl.

     Venku byla ještě tma, když jsme dorazili k obchoďáku. Bylo deset minut po půl šesté a obchoďák zatím kupodivu otevřený nebyl. Otevírací doba byla neúprosná a, byť jsem tajně doufal, ani dnes žádná změna nebyla. Chvíli jsme stáli před vchodem v domnění, že se nás někomu zevnitř zželí a pustí nás dovnitř, ale mám pocit, že vevnitř nikdo nebyl. Nedalo se nic dělat a museli jsme s kočárkem skoro dvě a půl hodiny kroužit kolem obchodního domu jak supi, než se ho ráčí otevřít.

     A pak to konečně přišlo. Po asi tisícím okruhu kolem obchodního centra ukazovaly hodinky za tři minuty devět, a proto byl čas jít stepovat před vchod.

     Bylo celkem překvapivé, že před vchodem již stál dav. Tento shluk osob se dělil na seniory a matky s kočárkama. Nevěděl jsem, k jakému táboru se mám připojit, tak jsem s kočárkem postával opodál a sledoval co se dělo. Bylo to totiž celkem zajímavé: