Chvilku jsem bezradně bloumal mezi obchody, když tu jsem v rohu objevil zastrčené houpací autíčko. S velkou slávou jsem do něj Čeňka posadil. Ten byl jak jatej a s výskotem vykřikoval "brm brm". Vhodil jsem do autíčka požadovanou dvacetikorunu a očekával velké věci. Autíčku se rozsvítilo jedno světlo, popojelo asi o dva centimetry směrem nahoru, chvilku setrvalo v této poloze a následně sjelo opět o dva centimetry dolů. To bylo celé, co to umělo. Čeňkovi byla sice ubohost autíčka ukradená, protože se zahryznul do volantu a blaženě uslintával, ale já jsem byl rozčarován. To auto v podstatě nic nedělalo.

     Asi po pěti minutách jsem zjistil, že jízda před čtyřmi minutami skončila (nešlo moc dobře rozpoznat, jestli autíčko ještě jede a nebo už ne), proto jsem Čeňka odtrhnul od volantu, a umístil jej zpět do kočárku.

     Během přesunu Čeňka z autíčka do kočárku jsem si povšimnul, že Čeněk značně zasmrádá. Vyhlásil jsem proto situaci "posránek" a pídil jsem se po místě, kde bych ho mohl přebalit. Intuitivně jsem zamířil směrem k záchodkům, kde jsem hodlal tento problém vyřešit. Zde jsem narazil na celkem zajímavou věc. Na dveřích dámských toalet vedle figurky paní v sukni byla i figurka, která přebalovala dítě. Na dveřích pánských toalet byla pouze figurka pána bez sukně a fixem napsáno "Paroubek je píča". Žádná figurka, která přebaluje dítě, zde nebyla. To mi přišlo nefér. Bylo načase si přiznat, že fotrové to nemají v dnešní matriarchální době lehké a tak nějak s nimi nikdo nepočítá.

      Nakouknul jsem tedy nesměle na dámské toalety, zda je vzduch čistý. Sice jsem po očku zahlédl přebalovací pult, ale taktéž jsem zahlédl něco, co jsem zahlédnout nechtěl a už to nechci nikdy vidět. Dost se tím změnil můj pohled na ženy a podle mě už nikdy nebudu stejný. Každopádně jsem to s dámskými záchody vzdal a šel s Čeňkem na pány. Tam jsem ho v klidu přebalil v umyvadle a bylo.

     Přebalené a voňavé dítě (místo mastičky jsem mu mezi půlky vymačkal několik decek tekutého mýdla z nádoby nad umyvadlem) jsem umístil do kočárku a šli jsme omrknout vláček. U vláčku už fronta nebyla. Akorát v něm seděl tlustý chlapeček, který zběsile kroutil volantem. Ani nejel. Od pohledu prosťáček. Chvilku jsem tedy čekal, až chlapečka přestane jeho činnost bavit a já bych mohl do vláčku umístit Čeňka, který začínal být v kočárku nervózní a dožadoval se jízdy.

     Po chvíli číše mé trpělivosti přetekla. Chlapeček blaženě kroutil volantem a z mého pohledu úplně zbytečně tuto jedinou kloudnou atrakci zablokoval. Usoudil jsem, že hoch si užil dost, podíval jsem se, jestli nemá někde poblíž rodiče a toho malého špekounka z vláčku násilím odstranil. Tak se podle mě pozná dobrý rodič. Vytáhne řvoucí cizí dítě z vláčku, aby se mohlo svézt jeho dítě. Cizího chlapečka jsem řvoucího odnesl do přilehlého obchodu s botama, aby nebudil rozruch a Čeněk se mohl konečně svézt.