![](http://www.freeimages.com/assets/1/5292/trail-running-3-12052-m.jpg) Pustila jsem se do toho. S příchodem čtyřicítky chuť k jídlu neklesá, ale spalování se zpomaluje a prdel roste. Nespravedlivá nepřímá úměra. Navíc mě odpolední tma deptá a štve. Jsem nevrlá a nenaladěná. Proto jsem si jednoho dne oblékla funkční tričko na to funkční mikinu, funkční tepláky na běhání a vyrazila. Po prvé to bylo celé jedno velké trápení.
Po každém kilometru jsem musela na chvilku přestat a pár metrů jít. Běžela jsem tempem rychlejší chůze a ostatní běžci mě míjeli, asi jako když jedete autem a za oknem vidíte okolní krajinu. Já jsem byla ta krajina. Začala jsem používat Endomondo. Je to parádní a vychytaná aplikace. Spustíte a můžete běžet. Měří, kolik km uběhnete za minutu, kolik spálíte kalorií, jak moc se při běhu převýšíte, ukáže vám to mapu, kudy jste běželi a nakonec můžete vše sdílet na facebooku. Pokud máte sluchátka, tak vám navíc jedna ženská nekompromisně sdělí, za jak dlouhou dobu uběhnete jeden km. Můžete si samozřejmě stáhnout nejrůznější nástavce a nechat se buzerovat a podporovat. Nebo si přesně nastavit trénink na nějakou dobu a tempo, a pak se nechat vést. Asi tak podobně jako v tom vtipu o policajtech a sluchátkách. Mě stačí ta nejobyčejnější verze. Jen pro mě samotnou - a upřímně - Endomondo mě baví, Čekám, kdy uběhnu další km, a za kolik. Soupeřím sama ze sebou a svým předchozím výkonem. Baví mě porážet své minulé časy a vzdálenosti. Ale stejně se pořád trápím. Alespoň první dva tři kilometry, než si tělo najde své vlastní tempo. Ani potom bych to zdaleka nepřirovnala k návštěvě nějakého zábavního parku. Pořád je to trochu „opruz“. Pro mě ovšem menší, než jakákoliv organizovaná zábava. jako např. aerobik nebo zumba. Poslední kilometr si ale opravdu užívám. Jsem rozhýbaná a rozdýchaná. Světlo na konci tunelu se blíží a já můžu odhadnout své možnosti a trochu přidat. Endomondo většinou hlásí rekord jako třeba kilometr za 6.95 a ne 7.10. Když doběhnu, jsem blažená. Moje endorfiny běží ven, křičí, radují se a já s nimi. Nic mě nerozhází. Drzá dcera, bordel v kuchyni, neposlušný syn. Prostě nic. Dalším úžasným efektem je můj spánek. Spím. Tvrdě a nepřerušovaně celých sedm hodin. Jako miminko. Budím se až s budíkem. Blaženě usínám a nepřevracím se dvě hodiny. Prostě upadnu do narkózy. Je to báječné. Takže, když to shrnu. Kdyby bylo jen na mě, nejraději bych seděla na zadku a tlačila do sebe všechna ta báječné jídla, která nejsou zdravá ani trochu, pila piva na kolik mám chuť, válela se u televize, pohybovala se svým nepříliš rychlým tempem. Tento životní styl mi ale nepřináší pevnou prdelku a spokojený pocit ze sebe samotné. Tak mi nezbývá, než si obout boty a vyrazit. Začala jsem na třech kilometrech. Teď pokořím sedmičku a mým snem je půlmaraton. Sice je to cíl poněkud vzdálený, ale přibližuje se. Po metrech. PAVLÍNA
|