Veškerý můj život se pozitivně zúžil na dvě věci. Věc číslo jedna - jsem doma. Věc číslo dvě - jsem na procházce. Nic jinýho nedělám. Samozřejmě, že jednotlivé aktivity se dále dělí. Například aktivita "jsem doma" se dále dělí na: "Jsem doma a nudím se" dále potom na "Jsem doma, jsem ospalý a nudím se" až po "Jsem doma, jsem ospalý, nudím se a Čeněk něco rozbil". Velmi zajímavé členění má poté taktéž aktivita "Jsem na procházce". Jak by se dalo odtušit, tato kratochvíle skýtá řadu zajímavých příležitostí a kór když člověk chodí na procházku pořád jednu a tu samou trasu. Z mého pohledu bych procházku dále členil: "Jsem na procházce a svítí sluníčko", "Jsem na procházce a sluníčko nesvítí", "Jsem na procházce a prší" a nakonec má oblíbená "Jsem na procházce, prší a Čeněk vyskočil z kočárku po hlavě na chodník".
Ať už provozuju jakoukoliv z mnoha možných aktivit (tedy jsem s Čeňkem doma a nebo s ním jdu na procházku), tak skvělé na tom je, že až ukončím jednu, plynule záhy navážu na druhou. Proto, když jsme na procházce v dešti, prší a Čeněk vyskočí po hlavě z kočárku, jdeme domů, kde se budu nudit, budu ospalý a Čeněk něco rozbije.
Procházka sama o sobě je činnost, kterou shledávám nezbytnou, né však povznášející. Z nějakého důvodu jsem upadl do těžké letargie, a proto pořád chodíme na procházku stejnou cestou. Kolem řeky, přes cyklistickou stezku, přes park až k zámku. Na zámku s velkou slávou pět minut čumíme na pávy do té doby, než Čeněk udělá "bůů" (jakože pávi dělají bůů), a pak jdeme tou samou cestou zpět.
Dvakrát denně, sedm dní v týdnu úplně ty samé procházky by možná slabé jedince dohnaly k sebevraždě. Já jsem však silný jedinec, takže spíš než sebe, zavraždím například toho stupidního páva na zámku, aby se aspoň něco dělo.
Ale abych procházkám nekřivdil, je potřeba říci, že mezi jednotlivými kusy existuje řada rozdílů, a ne každá procházka je stejná, jako ta předešlá.
Klasická procházka začíná někdy kolem rozbřesku. Čeněk je již v plné síle, takže zahlásí "pá", zajde si do botníku, obuje na jednu nohu holinku, na druhou moji tenisku, do pusy si strčí pantofel a stepuje přede dveřma. Pokud dlouho nejdu, zajde mě zkontrolovat. Většinou mě nachází upadlého na zemi, kam jsem uchýlil v rámci mikrospánku, takže mě chytne za vlasy a snaží se mě skluzem dotáhnout ke dveřím, abychom mohli jít pá.
Několik vyškublých dlaniček mých vlasů mě rázem probudí, takže se z procházky nevyvlíknu a mám smůlu.
