 Jéžiš, já bych jela.... Víte, před pár lety jsem tam byla a v poslední době se v myšlenkách zatoulávám právě na ono místo. Pravdou je, že skoro celé dva měsíce, které jsem tam strávila, jemně pršelo a pokud ne, foukal vítr, který mi téměř rval vlasy z hlavy. Ale pár slunných dnů se našlo. I pár opravdu nepříjemných a hodně příjemných chvilek.
Krátce po přistání jsme se s kolegyní a kamarádkou K nacházely v příjemně podroušeném stavu, do něhož jsme se uvedly už v salonku na curyšském letišti (tam v euforii, že letíme za oceán a navíc v business class!!!) a upevňovaly ho po celou dobu letu do Kalifornie (pro změnu proto, že jsme chtěly přepít film Shakespeare in love, který se nám nelíbil už v kině) vynikajícím kalifornským vínem, jímž letušky nešetřily. Dojely jsme do hotelu, zkonstatovaly, že náš kuřácký pokoj je sice bezva, ale chybí tu malá baterie vína, což jsme šly napravit do přilehlého obchůdku. Druhý den jsem i přes lehkou kocovinu zaregistrovala, že mě silně bolí zub. Od bolesti nepomohlo ani zjištění, že na slavnostním otevření místního zábavního centra stál půl metru ode mně vousatý chlapík, jehož tvář mi přišla povědomá. Otočila jsem se na K a sdělila jí, že je to někdo známý, ale nevím odkud, jestli z chodeb v televizi nebo z hospody.... a K se na mě podívala jako na debila a pronesla tichým hlasem "Ty blbko, to je přece George Lucas!!" a já málem omdlela. Krev, která se mi do hlavy nahrnula poté, co se Lucas pootočil směrem k nám, usmál se a hlesl: "How are you?", způsobila, že se bolest vystupňovala až k nesnesení. Ráno jsem si v recepci vyžádala adresu nejbližšího dentisty, naklusala tam, s pomocí Ká vyplnila asi 30tistránkový dotazník a nechala si usměvavým zubařem, který měl obličej jako koblížek, vytrhnout stoličku za 250 dolarů.
Když jsem se následující den probudila, bylo mi jasné, že něco není v pořádku. Jednak jsem neviděla na pravé oko, jednak se moje pravá tvář nafoukla, jako bych si vycpala tvář grepem a navíc mi stále cukalo nejen v zubu, ale i ve tváři a bolelo mě ucho. Odvolala jsem tedy svou účast na workshopu o výrobě filmových trailerů a nakráčela za koblížkem. Ten se mi podíval do pusy, vyjekl "Oh, my God" a zmizel. Namísto něj nastoupila nějaká dáma, která zopakovala totéž. A pak další. Když se ke mně plavným krokem blížil v pořadí čtvrtý dentista a už ode dveří při pohledu na mě volal "Ohhh Jesus Christ!!," zamumlala jsem svou neumělou angličtinou něco jako "please, what's happenning, i'm a little bit afraid and i'm very shaking" a dentista, který vypadal jako Tom Cruise, mi pohladil horký grapefruit, který jsem měla místo tváře a pravil cosi o tom, že jsem v nebezpečí a vyvlekl mě do 30. patra, kde jsem podepsala, že chci totální anestézii, složila 1500 dolarů, načež mě převlékli do slušivé zelené košilky, uspali ...
...a když jsem se probrala, namísto grapefruitu jsem měla obrovskou celou hlavu a vypadala jako hydrocefaloidní dítě. Navíc mě bolela celá Jarka, nikde nikdo nebyl, tak jsem se rozplakala tak usedavě, jak mi bolest a nemožnost otevřít pusu na víc než 3milimetry dovolily. Cruise okamžitě přiběhl, hladil mi ruce a říkal, jak moc jsem byla statečná a že jsem měla nebezpečnou otravu, která by mohla skončit náhlou smrtí, kdyby včas nezasáhli.
Mumlavě jsem se zeptala, jestli něco dostanu, protože když u nás projeví lidi u zubaře statečnost, dostanou obrázek (taktně jsem pominula, že se to týká lidí do cca 6ti let) a Cruise mi po zběsilém hledání podal plyšového lvíčka, který v tlapkách svíral ledový gelový pytlíček, jímž jsem si chladila rozpálenou tvář. No, tvář..... Pokud se své tváře dotýkáte rukou, vzdálenou od hlavy cca 20cm, jako tvář to zrovna nevidíte... A do toho vstoupila K, strnula ve dveřích a pak se začala chechtat jako blázen, namířila na mě foťák a já přes strašlivou bolest vybublala z pusy něco jako "Jestli mě vyfotíš, tak tě zabiju ty sviňko" a rozplakala se. K mi později prozradila, že jsem vypadala s tím uplakaným výrazem, obrovskou hlavou a lvíčkem v ruce, jako bych právě absolvovala lobotomii, proto mě chtěla zvěčnit a ukázat v televizi, jak dopadají workoholici... 
No a tahle příhoda způsobila, že jsme s K strávili nádherné dva měsíce v nádherném městě. Tedy ten první měsíc byl trošku znepříjemněn faktem, že jsem denně vyrážela z hotelu na čištění drenu, který začínal někde u oka a končil v horní dásni a navíc jsem stále vypadala jako mongoloid. K toho však mazaně využívala ve svůj prospěch - v restauracích a barech mě zásadně představovala jako svou mentálně postiženou sestru z malilinkaté zemičky uprostřed Evropy, která umírá a ona jí plní poslední přání - vidět San Francisco, takže byla místními velmi obdivována, což jí zhusta projevovali pozváními na drink a večeři. Já mlčky seděla, usrkávala vodu nebo džus a v duchu soptila vzteky, ale pak jsem si zvykla, jako ostatně na všechno...
Krom jiného nikdy nezapomenu na to, jak jsme s K seděly v přímořském městečku Sausalito na břehu oceánu, srkaly kafe, kouřily a mlčky se dívaly na oceán. Asi po půl hodině K pronesla: "Ty vole, oceán.... to je, co?" a já jen mlčky přikývla, neschopná slova. U oceánu jsme zůstaly ještě několik hodin, aniž bychom promluvily a já mám ten pohled i pocit z něj doteď uzamčený v paměti - šuplík „krásy světa". V poslední době si ho často vyvolávám a pevně doufám, že se mi podaří tam ještě jednou zaletět... ROSEANNE
|
