Bez falešné skromnosti můžu prohlásit, že jsem jeden z nejlepších otců minimálně v Evropě. Dokonce se šíří zvěsti (tyto zvěsti šířím převážně já), že jsem v top desítce. Jsem přesvědčen, že jednou přijde den, kdy se v této prestižní anketě umístím na prvním místě a vyhraju zlatý řemen. K tomu, abych se dostal na úplný vrchol, však musím ještě zamakat, protože ve svých výkonech v otcovství mám občas i méně světlé momenty. Není to nic zásadního, ale tyto mé výpadky brzdí mou cestu na vrchol. Jsou to občasná klopýtnutí, která hází stín na mou výjimečnost. Základ celé mé strategie, jak se dostat na úplný vrchol je, neříkat o těchto neúspěších Nataše. Když se to Nataša nedozví, tak se vlastně nestaly. Pokud se nestaly, jsem tedy příkladný rodič. Nehledě na to, že pokud by se něco z toho, co jsem zapříčinil, doneslo k Nataše, byl bych potrestán. Nyní tedy bude následovat výčet neúspěchů:
Nehoda s kočárkem
Čeněk je výjimečné dítě, které je otevřené novým věcem. Právě proto je třeba jeho vývoj stimulovat a nabízet mu neustále nové a nové podněty a radovánky. Coby jeho průvodce životem jsem vymyslel, že ho v kočárku vytlačím na kopec, těsně před kopcem ho i s kočárkem strčím na vrchol, on pak sjede směrem ke mně a já ho v poslední chvíli zachytím za stříšku boudičky.
Byla to velmi edukativní záležitost. Posílal jsem Čeňka z kopce, a když projížděl kolem mě, zachytil jsem ho. Jemu se to velmi líbilo a v kočárku vykazoval znaky skotačení až bujarosti. V atmosféře rodičovské pohody jsem z kopce postupně sestupoval níž a níž, tedy Čeněk nabíral čím dál tím větší rychlost. V tomto mém přístupu k volnočasové aktivitě "sjíždění v kočárku z kopce" pravděpodobně někde v samotném procesu nastala chyba, která nebyla stoprocentně mou vinou.
Stalo se to, že jsem Čeňka i s kočárkem strčil na kopec s větší razancí, než běžně. Čeněk dosáhl vrcholu kopce a místo toho, aby kočárek opět sjel z kopce směrem ke mně, namířil si to na druhou stranu kopce. Tedy na opačnou stranu, než kde jsem stál. Zajímavé a překvapivé. Čeněk tedy za hlasité salvy smíchu a radostného tleskání zmizel i s kočárkem za horizontem a já s hysterickým řevem pelášil za ním. Třemi hbitými skoky jsem dosáhl vrcholu a na něm jsem zjistil, že kočárek si to suverénně namířil dolů do řeky. Čeněk byl se svým stavem očividně smířený a s úsměvem během jízdy směr řeka dělal tátovi pápá.
Naštěstí jsem byl ten den o deset minut více vyspalý než obvykle (spal jsem krásné tři hodiny a deset minut), takže jsem v sobě našel dostatečné množství sil k tomu, abych životním sprintem kočárek dostihnul a zastavil pár metrů před řekou.
Nehoda s kočárkem č.2
Běžný otec bez ambicí by po té, co své dítě poslal ze stráně do řeky, pravděpodobně šel domů. Já však ne a s Čeňkem jsme pokračovali ve sjíždění kopce. Vzal jsem si z toho ponaučení a tedy, že kopec má více cest dolů a ne jen tu jednu, na které zrovna stojím. Sešli jsme proto mírně dolů, asi do poloviny kopce a zde již nehrozilo, že bych Čeňka vypálil přes vrchol na druhou stranu.
Pokračovali jsme v zábavné volnočasové aktivitě. Strčil jsem Čeňka před sebe směrem nahoru, on kus popojel, zastavil se a vlivem přitažlivosti se rozjel z kopce směrem ke mně. Když projížděl kolem mě, zachytil jsem kočárek za madlo na boudičce a všechno bylo sluníčkové.
Během našeho skotačení se navzdory všem předpokladům stala další nehoda. Poslal jsem standardně Čeňka do kopce, a když v kočárku projížděl kolem mě, chytil jsem kočárek za madlo. Tady bylo ještě vše v pořádku, nicméně madlo mi zůstalo v ruce a kočárek i s Čeňkem pokračoval směrem dolů, kde se překlopil a Čeněk si odřel čelo. Abych zakryl stopy mé neschopnosti, zalepil jsem madlo i Čeňka izolepou a šli jsme domů. Nataše jsme o tom neřekli a asi jí to ani nepovíme.
