Když přišli piloti společnosti Air Canada, Robert Pearson a Maurice Quintal, 23. července roku 1983 v Montrealu do práce, zjistili, že na jejich tehdy zcela novém a supermoderním boeingu 767-200, registrovaném jako C-GAUN, nefunguje počítač, který ukazuje množství paliva v nádržích.

Zvolili tedy starou dobrou metodu - vypočítali vše ručně, natankovali a vydali se s jen částečně zaplněným letadlem, ve kterém bylo pouze 66 cestujících a 6 letušek, na cestu do Edmontonu...

Co ale kapitán Pearson ani první důstojník Quintal netušili, byla skutečnost, že díky právě probíhajícímu přechodu na metrický systém, nedostatečnému výcviku pozemního personálu a řadě nedorozumění mezi nimi a dalšími zaměstnanci nemají na palubě 22 300 kilogramů paliva, ale 22 300 LIBER paliva. Tedy necelou polovinu... Let probíhal normálně až na hranice s provincii Manitoba, kde piloti uslyšeli první varovný signál. Vysadilo jedno z palivových čerpadel. Piloti ho tedy vypnuli a pokračovali v letu. Když po několika vteřinách přestalo pracovat další čerpadlo, rozhodli se změnit kurz a přistát na nejbližším letišti, tedy ve Winnipegu.

Ve chvíli, kdy k tomu dostali z řídící věže povolení, vysadil levý motor... Zatímco se první důstojník snažil motor znovu nastartovat, připravoval se kapitán na nouzové přistání s jedním motorem. Ozval se však další varovný signál a rozsvítila se kontrolka „all engines out“. A tak se stalo, že kapitán Bob Pearson seděl ve výšce 11 000 metrů za řízením největšího kluzáku na světě.

Bez elektrické energie z motoru zhasly všechny obrazovky na palubě. Fungovalo jen několik základních přístrojů, napájených z baterií. Na několik vteřin zcela vypnuly i hydraulické systémy, nutné k řízení letadla. Konstruktéři naštěstí s takovou možnosti počítali a vybavili Boeing 767 nouzovou turbínou, napojenou na hydraulickou pumpu, která se automaticky vysunula z trupu, roztočila se náporem vzduchu a začala pohánět alespoň základní systémy. Tedy výškovku, směrovku a ailerons (křidélka). Vztlakové klapky, vzduchové brzdy ani vysunování podvozku bohužel nikoliv.

Zatímco kapitán pokračoval v řízení letadla, hledal první důstojník horečně v příručce příslušnou proceduru pro nouzové přistání bez motoru. Jediné co zjistil, bylo, že tam o něčem takovém není ani slovo, protože s takovou možnosti nikdo nepočítal! Kapitán Bob Pearson byl naštěstí zkušený pilot větroňů a tak upravil rychlost letu na to, co považoval v dané situaci za nejvhodnější. Tedy 410 km za hodinu, což je zhruba polovina cestovní rychlosti. První důstojník zatím rychle vypočítal, že jejich Boeing klesá poměrem zhruba 12:1 a že z místa, kde jsou, do Winnipegu jednoduše nedoletí. Oba piloti se tedy rychle rozhodli přistát na opuštěném letišti v malém městečku Gimli.

Gimli má asi 1600 obyvatel, leží na břehu jezera Winnipeg a bylo kdysi založeno imigranty z Islandu. Vojenská letecká základna, na které první důstojník Quintal coby vojenský pilot kdysi sloužil, byla zrušena v roce 1970. Co piloti netušili, bylo, že se z runwaye, na které se chystají přistát, stalo během let automobilové závodiště, a že na něm zrovna ten den probíhají závody dragsterů.

Letušky, které si podle svědectví pasažérů počínaly neobyčejně profesionálně a chladnokrevně, připravily cestující na nouzové přistání a pak se samy připoutaly. Když se letadlo přiblížilo k bývalému letišti, pokusili se piloti vysunout podvozek. Obě hlavní podvozková kola se naštěstí i bez hydrauliky vysunula vlastní vahou a uzamkla. Podvozek na přídi se ale vysunul jen do poloviny...