Mateřská dovolená není z nějakého důvodu dovolenou v pravém slova smyslu. Samozřejmě, pokud člověk na své dovolené rád nespí, libuje si v tom, když ho obtěžuje malé zvíře, které má v kohoutku maximálně do metru, a které má za úkol uchovat naživu po co nejdelší dobu, a hlavně, pokud má člověk rád takovou tu dovolenou, kdy každý den přemýšlí, jestli zabít sám sebe a nebo sáhnout po palebné zbrani, zaběhnout si na náměstí a vzít s sebou co nejvíc lidí, potom ano. Mateřská dovolená je v tom případě vysněná dovolená.

Já mám však jiné představy, jak by se dal trávit volný čas, a proto mateřskou dovolenou za opravdovou dovolenou nepovažuju. Dokonce jsem přesvědčen, že jsem musel být v minulém životě velmi zlý člověk (minimálně Hitler), když jsem v tom současném potrestán malou zhmotnělinou démona. Právě proto jsem si potřeboval trochu od Čeňka dáchnout. Nataša to měla podobně, takže vysněná dovolená bez dítětě se jářku rýsovala a její obrysy byly více než zřejmé.

      Mělo to být velkolepé, legendární, nezapomenutelné, no prostě báječné. S Natašou jsme se rozšoupli a koupili zájezd na tři týdny na Kubu. Padnul na to sice zhruba půlroční rozpočet domácnosti a Čeněk se buď už konečně naučí chodit na nočník a nebo ho budeme místo plenek balit do novin, ale jistě to bude stát za to.

      Ve slabé chvilce se nám podařilo zlomit mé rodiče, kteří si vezmou Čeňka na chalupu, takže máme dokonce postaráno i o hlídání a nemusíme proto Čeňka zavřít s miskou rýže a lahvičkou vody doma na tři týdny do šuplíku.

      Dítě jsme k našim odlifrovali v řádu několika sekund a plni nadšení zajeli na letiště. Jak už jsem říkal, měla to být dovolená desetiletí. Dovolená desetiletí tak nějak záhy skončila u odbavování, kde mi ta milá paní za přepážkou a s ochrankou za zády s úsměvem oznámila, že mám prošlý pas. Asi tak za setinu sekundy od vyřčení poslední slabiky, jsem obdržel facku od Nataši a i si s chutí kopla. Počastovala mě různými nadávkami a pak se rozbrečela. Ale to bych nebyl já, abych neměl v záloze plán B. S pocitem předem vyhrané bitvy jsem zašel opět za slečnou za přepážkou a s velkou slávou jsem jí předložil svůj řidičský průkaz. Slečna mi prozradila, že takhle ne a svým tázavým pohledem na ochranku, která se začínala pomalu přibližovat, dala najevo, že tudy cesta nevede. Po mém neochvějném plánu C, kdy jsem před slečnou mával kartičkou do knihovny, jsem byl vykázán z letiště a začínalo být možné, že se na Kubu nepoletí.

      A opravdu. Na Kubu se neletělo. Nataša byla naprosto nepříčetná a z nějakého důvodu házela všechnu vinu na mě. Když jsem jí řekl, že to je stejně tak moje vina, jako její, polila mě kávou z termosky. Cestovka nám vrátila třetinu ceny zájezdu, takže z mého hlediska dovolená dopadla přijatelně.

     Jelikož jsme ale honorace, jeli jsme ještě na jednu dovolenou. (Dovolená za x desítek tisíc, kdy jsme se vlakem projeli na letiště, ze kterého jsme se po dvou hodinách vraceli domů, ji nějak neuspokojila). Nataša měla stále dost volna, takže plán byl následující. Vyzvedneme si dítě a až ona vychladne, tak si promluvíme o našich možnostech. Aktuální možnost, že mě opustí, nechá mi na krku dítě a vezme si s sebou auto s televizí, mi nepřišla příliš výhodná, tedy je třeba nechat Natašu chvilku uležet.

      Když Nataša vychladla, mohli jsme začít seriózní diskusi na téma další dovolená. Výsledek nebyl zase tak špatný. Odvezeme dítě opět k našim, pár dnů se budeme doma jenom válet a během válení najdeme nějaký last minute zájezd za zbytek peněz. Sice to patrně nebude už tak velkolepé, ale něco solidního by to být mohlo.

      Odvezli jsme dítě a začali vybírat zájezd. Nevypadalo to tak úplně zle. Podařilo se nám najít nějaké solidní destinace typu Maroko nebo Malorka, což s přihlídnutím k situaci bylo povzbudivé. Druhý den našeho domácího válení mi volali naši, ať si proto toho sígra okamžitě dorazíme, že na tohle oni kašlou, takže je to všechno bezvadné. Nataša usmaží řízky s chlebem na cestu a pojedeme s Čeňkem autem do Chorvatska. To je věru dovolená desetiletí jak hrom.

      Naštěstí (jak se to vezme) má Čeněk svůj pas, takže může vycestovat, aniž by nám ho někde cestou zabavili. Narychlo jsme si rezervovali hotel pár kilometrů od Splitu (podle fotek ucházející) a za dva dny vyrážíme.