Čeněk je solitér, oportunista, egocentrik a příležitostný lezec na vyvýšená místa. Až nyní, zpětně, dokážu ocenit dobu, kdy Čeněk uměl jenom ležet, koukal do stropu a nekladl na mě nikterak vysoké nároky. Jistě, sem tam si ublinknul (pro upřesnění byl poblitý imrvére), občas si bezdůvodně pár hodin v kuse zařval, pak se znovu poblil a tím byl jeho celodenní program vyčerpán. Potom se to celé nějak zlomilo a pokazilo. Čeněk se začal pohybovat a utvořila se mu jakási osobnost. Jeho životní požadavky nabraly na obrátkách a stal se miniaturním regulérním člověkem, který však trpí na absenci pudu sebezáchovy a libuje si v destruktivních činech. Samozřejmě, že pořád ho můžu dát pod topení na deku a v poklidu sledovat televizi, avšak na tuty by Čeněk topení poškodil libovolným předmětem, deku ztratil (Čeněk dokáže ztratit cokoliv byť i na jednom metru čtverečním během osmdesáti sekund) a během chvilky by mě začal s něčím otravovat.
Nerad to říkám, ale ono to je čím dál tím horší.
Jsou to takové ulomené střípky z mozaiky mé příčetnosti a duševního zdraví (všimněte si takřka básnické metafory. Už jsem tak vyřízenej a nevyspalej, že jsem básník), které Čeněk postupně s radostí jemu vlastní odlupuje a jejichž absenci budu jednoho krásného dne řešit s psychologem ve vězení, kde si budu odpykávat trest za to, že jsem přivázal dítě špagátem v parku ke stromu a zdrhnul.
Jedním z oněch střípků je aktuálně Čeňkova obsese samostatností. Věc se má tak, že si očividně řekl, že už mu je dávno přes rok, tedy se už naučil všechno na světě, a proto zvládne všechno sám. Například při obouvání bot nesnese jakoukoliv pomoc. Člověk by řekl, že když se dítě pokouší nazout si boty samo, je to pro rodiče důvod k radosti a srdíčko jim štěstím zaplesá. Já za sebe můžu říct, že během Čeňkovy sólo parodie na obouvání bot má mé srdíčko spíš než k zaplesání blíže k zástavě.
Pokaždé, když jdeme ven, je to z mé strany padesát na padesát, že to dítě ve vzteku prošlápnu kolenem. Čeněk totiž při mém pobídnutí, že jdeme pá, halasně doběhne mávaje zběsile ručičkama k botníku, kde si vezme boty (zpravidla každou jinou a nebo ještě lépe jednu svou a jednu mou), důležitě se posadí na zem a za mohutného funění a vzdychání se snaží si je narvat na nohu. Pokud se v návalu pomatení mysli pokusím mu jakýmkoliv způsobem asistovat, dostane záchvat vzteku a zuřivě mě začne mlátit jednou z bot.
Nejhorším na tom je, že on si ty boty sice nazouvá, ale nikdy si je nenazuje. Prostě na to nemá. Je to nad jeho síly a nedokáže si to přiznat. Ten kluk nemá žádnou sebereflexi. Takže naše procházky většinou začínají a zároveň končí už v předsíni, kdy po hodině malého ševce (když mu boty nejdou po nějaké době nazout, tak je začne různě vylepšovat, předělávat, ničit, rozkousávat a podobně) odnáším vztekle spinkat do postýlky, aby tam nespinkal a přemýšlel o tom, co udělal.
Čert vem procházky (popřípadě by si mohl vzít zpátky Čeňka), ale horší to je, když fakt někam musíme jít. Například k doktorovi nebo na nákup. To už mi ta žilka na čele opravdu nabíhá. Pro ilustraci uvedu, jak to vypadá, když jdeme ven a opravdu se ven dostaneme.
Je deset hodin dopoledne a vyrážíme k doktorce, kam jsme objednaní na dvanáctou.
