 Kryštofovi udeřil šestý rok už v březnu a vzhledem k tomu, že se umí a občas i neumí chovat jako šestiletý chlápek, rozhodli jsme se, že ho umístíme na další stupeň vzdělávání. Po školce tedy přišla na řadu škola. Však na aktovku mu už od jeho šestých narozenin zvolna sedal prach. Na obligátní otázku, jestli se těší do školy, odpovídal lehce znuděným "ano", a to ani člověk nedořekl dotaz a už se mu dostalo neutrální reakce. Prostě škola ok, něco nového, ale dělání blbin, stavění lega, otravování psa i starších sourozenců, to je prostě mnohem větší sranda. Ne to, co nastane až bůhví kdy a bůhví, jaké to bude. Největší pozitivum, které náš malý chlapeček na škole viděl, byl fakt, že se po obědě nespí.
Prázdniny uběhly jako voda. S jejich koncem stoupala nervozita tak maximálně u mě jako u matky. Kryštof ještě v předvečer svého prvního školního dne řádil jak černá ruka a hrozně se divil, že se jde do postele o půl deváté místo jeho oblíbeného času „až se mi bude chtít“. Ráno troch zmlkl, snídal zaražený jako skoba. Mlčky se oblékl a kolem půl osmé už ho začínala chytat tréma.
Ta ho pustila v okamžiku, kdy potkal cestou do školy svého kamaráda ze školky. Celou cestu nezavřeli pusu. Pošťuchovali se a když jsme zjistili, že spolu budou i ve třídě, musela jsem v duchu politovat paní učitelku. Navíc si spolu sedli i do poslední lavice. S kamarádovou maminkou jsme naznaly, že spolu moc dlouho sedět asi nebudou. x x x 
Na každého prvňáka ve třídě byli průměrně tři dospělí jako doprovod. Většinou rodiče, babičky, starší sourozenci, někdy i mladší, takže třída vypadala jako přeplněná čekárna u lékaře - někdo sedí a zbytek postává všude možně. Paní učitelka měla sice trochu víc místa, ale bylo mi jí docela líto. Takové obecenstvo ji přece jen tak často nesleduje.
Kryštof byl v začátku uvítání trochu zaražený. Seděl jako hřib v té zadní lavici a podle mne přemýšlel, co si poradí s tou holčičí přesilou. Na sedm kluků mají ve třídě osmnáct holčiček... Potom ale nejspíš pochopil, že by to mohla být i výhoda a začal se opět pošťuchovat s kamarádem, taky se díval z okna, škrábal se na hlavě, prohlížel si nové sešity a krabici, co ležela před ním. Paní učitelka ho moc nezajímala. Naštěstí to vše komplet trvalo asi půl hodiny a pak se šlo domů. Večer opět řádil. Nechápal, proč by si měl chystat aktovku a když jsem mu ukazovala, co všechno mu do ní dávám, zajímalo ho hlavně, co kde lítá. Jsem zvědavá, jak si s tou náloží informací poradí. Jestli bude vůbec vědět, kde má čip na obědy – ukazovala jsem ho asi pětkrát, krabičku se svačinou – také tak, pytlík s věcmi na převlečení do družiny – dvakrát (víc už jsem neměla sílu). Možná toho chci na začátek moc, ale on to přežvýká, věřím tomu. Slzu jsem včera už při příchodu do školy zamáčkla, ale na druhou stranu bylo to moje "třetí poprvé", tak už jsem vlastně "matka mazák". PAULA
|
ošlu fotky.Ješťastný a hrdý prvňáček...držím palce všem rodičům prvňáčků....ahoj
