Jakmile se Čeněk vyspinkal a začal vyvíjet aktivitu, poslala nás Nataša na procházku, aby se z tý choroby mohla v klidu vyležet. Ještě jsem jí uvařil čaj a šli jsme se s Čeňkem projít. Během přendávání dítěte do kočárku, mě malý šikula poblil sváteční košili a mohli jsme vyrazit.

     Procházka byla taková standardní. Čeněk nechtěl být v kočárku, takže pobíhal kolem mě. Záhy usoudil, že nemá chození zapotřebí, tak chtěl zpátky do kočárku. A tak pořád dokola. Na hřišti pokuřovala partička týnejdžrů, takže ani to hřiště neklaplo. Obkroužili jsme pár bloků a potom jsem píchnul gumu u kočárku. My totiž nemůžeme mít normální kočárek s plastovýma kolečkama. Nataša si vydupala retro kočárek, velkej jak kráva s obříma kolama, kterej se vůbec nedá ovládat a váží něco kolem metráků za hrozný peníze. Je to jako tahat kolečko plný cihel. Do kopcovitých terénů se nedostaneme, protože se záhy unavím, takže akorát kroužíme na rovinkách.

     Píchlej metrákovej kočárek nejde táhnout už vůbec, jelikož ta plandající pneumatika drhne, takže jsem ho musel naklonit a drandit po dvou kolečkách. Během drandění se kočárek převážil a překlopil se i s Čeňkem. Paráda. S odřenou hlavou jsem ho řvoucího vzal do náručí a ten debilní kočárek táhl překlopený za sebou až domů. Tam jsem ho předal Nataše, které se udělalo zázrakem lépe a šla ho vykoupat. Já jsem si skočil dolů do večerky k Vietnamcům koupit lahváče.

 

     I s lahváčem jsem se doma zašil na záchod, kde jsem si ho svátečně v poklidu vypil a přemýšlel o dni otců. Podle mě se ten svátek přeceňuje.

 

 

 

 

Komentáře (0)

Zobrazit/Skrýt komentáře