Ve stále sváteční náladě jsem si oblékl svou oblíbenou košili, abych se cítil výjimečně, a jakmile jsem seškrabal ze zdi a postýlky svůj dárek, oblékl jsem Čeňka a vyrazili jsme na nákup. Nataša na mě ve dveřích houkla, ať koupím nějaké léky a že ona bude zatím spát.

     Cestou do obchoďáku jsem zastavil na benzince, abych natankoval. Čeněk se vzadu v autosedačce znuděně zmítal, tak jsem mu dal na hraní klíčky od auta (jakékoliv klíče jsou jeho oblíbenou hračkou. Jsou to multifunkční záležitost, jelikož je může žužlat, může s nima zvonit, může je strkat do zásuvek a může s nima škrábat například zadní okénko v autě. Z toho důvodu máme v autě na straně, kde je autosedačka, vyrytou rýhu skoro přes celé okénkou a je jen otázkou času, kdy se Čeněk proryje skrz a zdrhne).

 

      Svižně jsem natankoval a zanechav Čeňka vesele rýt klíčema do potahů, šel jsem zaplatit. Při cestě zpět k autu se stala zajímavá věc, která mě tak nějak nenapadla, ale která se v podstatě nabízela. Už jsem se blížil k autu, když tu se ozval cvakavý zvuk a blikla všechna světla. Je to tu. Čeněk se zamknul dálkovým zamykáním na klíčích. Zmáčkl takový to tlačítko pro centrální zamykání a den otců začal nabírat na otáčkách.

     Můžu si stokrát říkat, jakej jsem idiot, ale nic to nezmění na tom, že dítě je zavřené v autě s klíčema a já jsem před autem bez klíčů. Napadlo mě, že se pokusím zahrát na Čeňkův intelekt a pokusím se ho posunky přes sklo navést k tomu, aby na klíčích zmáčkl to druhé tlačítko a dveře odemknul. Naštěstí měl klíčky pořád v ruce, takže šance tu byla. Vehementně jsem ťukal na okénko a křičel, ať zmáčkne ten klíček. Čeněk se na mě chvíli smál, protože to byla děsná bžunda, potom hodil klíče na zem, řekl: "bác" a bylo hotovo. Byla tu ještě možnost, že se Čeněk odpoutá z autosedačky, sleze z ní, vezme klíčky ze země a pohotově dveře odemkne, ale místo toho seděl a tleskal ručičkama.

     Nyní byl čas na paniku. Mobil jsem samozřejmě nechal doma, takže jsem ani nemohl zavolat Nataše, ať někde najde náhradní klíče a nakluše nám pomoct. Možná je tomu tak dobře, jelikož kdyby viděla, čeho jsem schopen, dítě mi zabaví a až budu spát, tak mi něco udělá.

     V tu chvíli jsem absolutně nevěděl, co mám dělat. Teplota navíc stoupala a Čeněk se nám začínal pomalu rosit. Zaběhl jsem na benzínku pro pomoc. Pumpař se nejdřív soucitně smál na celé kolo, ale posléze mi šel na pomoc. Ještě, že tu byl, jelikož odteď jsme na Čeňka skrz okénko čuměli dva. Čeněk na nás dělal vařila myšička kašičku a celá ta záležitost se příliš nepohnula. Pumpař dostal spásný nápad, že tady kousek bydlí nějaký jeho známý, který občas jako melouch krade auta (bezvadný známý), takže mu zavolal.

 

     Naštěstí byl zrovna doma, takže ani ne za deset minut se mi cizí hromotluk s ruským přízvukem dobýval do auta drátem. Dobrá věc se podařila a za chvilku bylo auto otevřeno. Pán je fachman jak hrom. Jenom jsem ho musel zastavit, když se vrhnul za volant s úmyslem nastartovat urvanýma startovacíma drátama. Omluvil se, že to je síla zvyku a nabídnul mi, jestli nechci koupit zlatý hodinky a nebo parfém, který vytáhnul z kapsy. S díky jsem odmítnul, dal mu za odměnu krabičku cigaret a vyrazil jsem konečně na nákup.