Vzpomínám si, jak mě už od útlého dětství máma pořád tahala na koupaliště. Tam to byla naprostá hrůza. Nějaké ucelenější vzpomínky jsem naštěstí vytěsnil, ale pamatuju si, že na koupališti bylo vždy děsně moc lidí, že člověk neudělal krok, aniž by nezakopnul o zrudlé tělo opalujícího se náruživého koupáče, haldy vos, tukem nasáklé langoše... po nichž jsem se vždy s úspěchem doma večer poblil nebo posral, ale příště jsem si je dal znovu, uřvaný fagani, který stopro čůrali do vody.
Dále nesmím zapomínat na znuděnýho plavčíka, kterej za ty tři pětky na hodinu, co mu smrkne provozovatel areálu, pokud se bude někdo topit, tak maximálně odejde a nebo pouze mávne rukou se slovy, že mu říkal, ať neskáká ze stran bazénu do vody... A hlavně ve výčtu nesmí chybět vyšisovaný obtloustlý seladon, opřený ve skandálně těsných plavkách (popřípadě rovnou ve slipech) svůdně o plot přehlížeje celý areál, jehož viditelná erekce přinášela slunce do všedních dnů všech koupajících.
Občas, když se zadařilo, překecal jsem mámu, ať mi koupí jízdu na tobogánu. Uprostřed tobogánu jsem se pokaždé zasekl, jelikož tobogán neměl spád a v některých částech šel pravděpodobně do kopce. Pak jsem si ještě ve skokanským bazénu rozsekl čelo o můstek a nebo vyrazil dech, když jsem upadl na debilních kachličkách, které byly všude, a pak už jsem mohl jít s úpalem domů.
Tak takový vzpomínky mám na koupaliště. Není divu, že jsem se zařekl, že už tam nikdy nepáchnu.
Myslel jsem, že Čeňka nebudu vystavovat útrapám koupaliště, avšak vedra, která přišla z ničeho nic, mi mé plány značně narušila. Ač nerad, jednoho dne jsem se sbalil a vyrazil s Čeňkem na koupaliště. Bylo potřeba toho kluka trochu ochladit, jelikož začal pěnit.
U vchodu jsme si hezky vystáli asi hodinovou frontu, ve který jsem schytal z první žihadlo od vosy do ramene. U pokladny jsem dal kilo za vstup (na dotaz, proč je to tak drahý, mi bylo řečeno, že v tom mám i tři jízdy na tobogánu a hodinu minigolfu a nebo dvacet minut plážového volejbalu zdarma. (Já totiž půjdu s ročním dítětem hrát plážový volejbal). U vstupu do areálu mě praštil do nosu smrad spálenýho oleje ze stánku s langoši a již z dálky jsem zahlédl o plot opřeného postaršího od sluníčka sežehlýho pána, jak si se zájmem prohrábnul rozkrok.
Je vidět, že je vše v pořádku a na koupališti se za ty roky nic nezměnilo.
S Čeňkem jsme si položili deku hned vedle postarší paní s rádiem, která si strašně chtěla povídat. Čeněk jí přišel roztomilý, protože jí připomněl nějakého jejího vnuka a proto o svém vnukovi pořád vykládala. Na monolog starý ženský o jejím faganovi jsem byl totiž děsně zvědavej. Zvlášť, když Čeněk řval z vedra. Poctivě jsem ho namazal krémem na opalování, který jsem mu na příkaz Nataši přibalil do tašky, přerušil jsem bábu s tím, že ten její vnouček je jistě strašně super, ale že my si jdeme zaplavat a vyrazili jsme do bazénu.
S největším pohrdáním jsme minuli dětské brouzdaliště (Čeněk totiž absolvoval kurz plavání s miminama, takže nějaké brouzdálko je pod jeho úroveň) a vyrazili rovnou do plaveckého bazénu. Tam jsem posadil Čeňka na okraj a coby předvoj jsem skočil do vody, abych vyzkoušel teplotu i hloubku. Předvoj si lokl vody, zmocnila se ho panika a začal se lehce topit. Začal jsem plácat o hladinu a lapat po dechu. Čeněk se s celou situací popral statečně a udělal tátovi pápá. Nakonec jsem se neutopil, ale plavčík nás vyrazil a s tím, že takovýho břídila, co neumí plavat a ještě si k tomu divadlu přivede dítě, ještě nezažil, nás nasměroval na brouzdálko. Tam to prý bude pro nás všechny lepší.
Potupně jsme opustili plavecký bazén a přesunuli se na brouzdaliště. Je pravda, že zde jsem se cítil o trochu jistěji v kramflících. Přeci jen voda po kolena dávala takový ten hřejivý pocit bezpečí. Brouzdaliště je taková forma dětského hřiště. Platí zde stejná pravidla a všechna tato pravidla hodlal Čeněk porušit. Samozřejmostí je krást hračky slabším dětem a tak nějak celkově se chovat, jako by mu to tu patřilo. Když pak Čeněk držel jednomu naivnímu chlapečkovi, který si s ním přišel hrát, hlavu pod vodou a děsná legrace to podle něj byla, plavčík nás vyrazil i z brouzdaliště. Šli jsme tedy zpět na deku.
Tam jsem Čeňka opět namazal opalovacím krémem a zkontroloval telefon. Měl jsem deset zmeškaných hovorů od Nataši. Když jsem jí volal zpět, co se proboha děje, tak se mě zeptala, jestli jsem Čeňka namazal a ať na něj dávám pozor. Ještě, že tu Natašu mám, jinak nevím, co bych dělal. Čeněk mezitím vytáhl z tašky konvičku a razil s ní do přilehlého bazénku, kde si lidé myli nohy. Tam nabíral vodu do konvičky a zaléval květiny. Byl potom velmi šťastný.
