 Při pozorování svých dětí mě často napadá, že největší zázrak na dětství je, že ho ty děti ve zdraví přežijí. "Dávám si bacha, aby mi nevypadla. Prvorozená mi takhe spadla z kočáru na hlavu v supermarketu," povídala mi tuhle kamarádka. Šly jsme se projít a její druhé mimino s sebou pěkně šilo. Tak ho přikšírovala. "No, mě vůbec nenapadlo, že se to může stát. Něco jsem studovala zády ke kočáru a najednou řev a ona dole...
Teď se seběhli lidi a všichni dělali takový to 'ááách, ona vypadla z kočáru!' a 'ježišmarjá, rychle s ní jeďte do nemocnice!' A já si říkala, proč jako? No jenže ona měla fakt děsnou bouli, tak jsem s ní šla radši k doktorce. Ta jí přiložila ucho k té bouli, chvíli poslouchala a pak řekla: 'Prasklou lebku nemá. Brečela když spadla? Jo? Tak to bude dobrý. Jen sledujte jestli nebude zvracet". A taky že to bylo dobrý. Ale teď už si dávám pozor." Pak jsme si chvíli povídaly o naší paní doktorce a o tom, co nám vždycky kladla na srdce jako úplně první věc, když po porodu přijela k našim několikadenním novorozencům. "Nikdy to dítě nenechávejte samotné někde vysoko." A také jsme si říkaly, kolikrát asi paní doktorka za těch třicet let své praxe musela vyšetřovat boulí a modřin u dětí, které i přes její moudré rady nezodpovědným matkám odněkud spadly. Dětí, které se skutálely z postele či přebalovacího pultu (Ono je těžké vysledovat přesně ten moment, kdy se z prvního přetočení na bříško, nad kterým jásáme a píšeme ho do deníčků, stane rutina. Vlastně, když si to tak vezmu, ten okamžik velmi často nastává právě prvním pádem z postele...), vrhly se střemhlav z postýlky (Podle tohoto pádu lze určit okamžik, kdy je třeba zdvihnout u lůžka postranice) nebo spadly z jídelní židle (Ať už proto, že se po jídle nedočkavě natahovaly nebo před ním naopak chtěly prchnout co nejdál). Mám spoustu kamarádek, kterým někdy odněkud spadlo dítě. Kdykoliv si na internetu otevřete jakékoliv diskusní fórum pro ženy a zadáte do vyhledávače dotaz "spadlo mi dítě", objeví se desítky diskusí na toto téma. Obvykle začínají vyděšeným dotazem prvorodičky, které spadlo dítě poprvé. A vyděšené matky obvykle potřebují uklidnění a podporu. Potřebují vědět, že v tom nejsou samy, že nejsou jediné, komu se takováhle příšernost stala. Že je nás víc. A ono je. Takže na každý takovýhle zoufalý výkřik se sejde hromada odpovědí. "Jé, to se mi stalo taky...to tehdy když jsem...já jednou nechala synka na posteli...mně se stalo ještě něco horšího...." Vyvolává to ve mně pocit, že děti padaly na hlavu přinejmenším od dob vynálezu postele, padají a v budoucnu pořád budou padat. Že naposledy lovecko-sběračtí kojenci si mohli být jisti, že odněkud nespadnou. Ale zas je mohl zakousnout šavlozubý tygr. Zkušenost z postele spadlého dítěte je zřejmě nepřenosná a každá matka (nebo alespoň většina) si to musí alespoň jednou vyzkoušet. Její další děti pak mají šanci, že budou padat méně, možná i vůbec. Za ta staletí pádů se mimina také už nejspíš nějakým způsobem adaptovala, protože kdyby každý pád na hlavu znamenal tragické následky, jako lidstvo bychom už dávno vyhynuli. A to se teprve dostávám k batolecímu období, kdy se dítě konečně naučí z postele slézat nohama napřed a na hlavu začne padat bez přispění mámy. Záhy nastane čas různých odrážedel. Přelety přes řidítka, prokouslé rty, vyražené zuby. Jak rostou, přichází čas sourozeneckých zranění. A pořád ty pády na hlavu. Ze schodů, ze stromů, ze žebříků a z židlí, z postelí, z kola (sláva za přilby!), ze skejtu, z prolézaček. Někdy ani nemusí padat. Stačí procházet kolem stolu a prásk o roh! Všechny poličky, židle a skříně se stanou potencionálně nebezpečnými. Do všeho se dá hlavou vrazit. Některým pádům se rodičům nějakým zázrakem podaří zabránit. Já například zjistila vlohy svého druhorozeného pro horolezectví v okamžiku, kdy jsem ho, patnáctiměsíčního, našla na poličce na zdi snažícího se pokořit další výškový stupeň. Základní tábor v podobě židle, první výškový tábor jako stůl a druhý tábor v podobě monitoru od počítače už úspěšně zdolal. Vrcholem byl zřejmě lustr. Ale pozor. Děti jsou sice "gumové", ale nejsou nezničitelné. Kdo ví, jaké mají všechny ty pády vlastně následky. Podívejme se na dnešní společnost. Nevíme, jestli jsme už v louži, nebo ještě pod okapem. A možná to má jednoduché vysvětlení. Všichni jsme totiž padlí na hlavu... MARKÉTA HRDOUŠKOVÁ
|
