Po té spoustě pozitiv, které přináší rodičovství, je čas vrátit se do reality. Stěhování je v plném proudu a s Čeňkem a Natašou dočasně již měsíc vegetíme u jejich rodičů v baráku v obýváku. Ne, že bydlet s rodinou u tchýně a tchána v obýváku na gauči, by nebyl můj životní sen, to zase se říci nedá. Už jako malý ryšavý chlapec jsem pobíhal doma po bytě a prohlašoval, že až budu velký, budu bydlet na gauči u tchýně spolu s malým dítětem. Nicméně už bych pomalu byl rád, kdybychom se konečně nastěhovali do nového bytu. Mohlo by se zdát, že práce na novém bytě již finišují a že se budeme moci nastěhovat co nejdříve, nicméně tyto práce již finišují tři týdny a určitě ještě pár týdnů finišovat budou. Když už mám pocit, že už se to blíží, vyvstane nějaký skrytý problém, jako třeba že není vymalováno, že není položená podlaha a nebo že místo koupelny je jenom rozkopaná ruina.
Taktéž na nás nějaký sympatický nový soused zavolal policii, jelikož jsem pálil na domovní chodbě odřezané linoleum. Po příjezdu policie mi bylo řečeno, že zakládat otevřený oheň v obytném domě na společné chodbě je v rozporu s domovním řádem. Když jsem se pánů policistů zeptal, jestli můžu rozdělávat oheň jenom tak decentně a nenápadně, že to bude jenom mezi námi, byli na mě drzí a dokonce mi i pohrozili.
Vedle drobných problémů se občas staví na kus řeči i velký problém. Z televizních reklam nebo i filmů jsem se dozvěděl, že malování bytu ve dvou lidech je děsně velká taškařice a je to něco jako párty. Rozdovádění milenci s čepičkami z novin na hlavě mezi sebou během malování hravě laškují, cákají po sobě barvu, občas si navzájem máznou barvu štětcem na nos a hlavně jsou pořád děsně rozesmátí, šťastní a veselí. Inu, šel jsem do toho rovněž.
Když jsme s Natašou malovali, rozhodl jsem, že budeme malovat stejně bujarým stylem, jako ve filmech. Takovou tu malířskou čepici z novin se mi nepodařilo složit, tak jsem si aspoň na hlavu přilepil izolepou kus časopisu. Nataša kus časopisu na hlavu izolepou přilepit nechtěla a raději bez náznaku legrace a veselí zcela stroze natírala zeď válečkem. Ještě, že mám pod čepicí a umím rozproudit zábavu. Začal jsem se vrtět do rytmu domnělé hudby, kroužil jsem kolem Nataši a v tom nejvíce zábavném okamžiku jsem jí zezadu chrstnul bílou barvu do vlasů. Očekával jsem, že tím rozproudím tu pravou natěračskou zábavu, ale bohužel.
Nataša mi prozradila, že jsem neskutečnej debil a odešla pryč. Tolik k malování.
A protože těmito drobnými zádrhely proces stěhování nepokračuje úplně mílovými kroky, je třeba se naučit žít v obýváku.
Život ve vyhnanství mi naprosto rozhasil zajetý stereotyp. Být od rána do noci zavřený s Čeňkem v jednom bytě je voser. Nicméně v garsonce je to voser na nějakých třiceti metrech čtverečných. Tady je ten voser rozptýlen do několika pokojů (máme dovoleno se pohybovat napříč celým stavením, takže nemusíme pouze kroužit v obýváku), plus zahradu a plus další patro, kde sice nic není, ale Čeněk tam strašně rád leze po schodech a pak si na těch schodech rovněž strašně rád rozbíjí hubu, načež samozřejmě řve a jde žalovat psovi, jakej jsem fotr k ničemu.
Takže a tedy místo toho, abych nechal Čeňka vyřádit se v jednom pokoji, kdy v leže na kanapi na něj občas hodím očko, jestli třeba nevdechnul šroubovák a nebo nenaběhnul hlavou na hák, který se používá při zabíjačce na zavěšení prasat (člověk nikdy neví, kdy se mu takový hák sám od sebe zjeví v bytě), tak teď za ním utíkám z pokoje do pokoje a na poslední chvíli zabraňuji různým tragédiím.
