Člověk by řekl, že v tak malém bytě nejsou skoro žádné věci. Stačí vzít dvě tašky a všechny naše věci v nich odvezeme. Tak bych si to alespoň představoval já. Bohužel tomu tak nebylo. Co ten byt průběžně vstřebával, nyní nárazově vydal. Věci, které jsem již dávno obrečel, věci, které jsem ani nevěděl, že jsem měl a nebo věci, které určitě nebyly moje ani Nataši. To všechno se nyní nakupilo na obří hromadě uprostřed bytu.

 

      Od brzkého rána jsem veškeré věci pytloval nebo dával do krabic a jak na běžícím pásu odvážel postupně k rodičům Nataši, kde máme dočasně svůj bejvák.

 

     Organizace stěhovacího procesu se chopil sám Čeněk, který působil jako supervizor a ze své vyvýšené židličky na stěhování dohlížel a rozdával úkoly. Malý supervizor chvíli spokojeně sledoval, jak dřu jako mezek a odnáším pytle do auta. Posléze mě přeřadil na jinou práci. Dostal jsem za úkol ho vzít a donést malého supervizora k vypínači, aby mohl blikat se světlem. To totiž stěhování uspíší, když budu Čeňka hodinu držet u vypínače, aby si mohl blikat.

 

     Jakmile vedoucí stěhování a manažer logistiky, Čeněk, doblikal světýlkem, dopravil jsem ho zpět na jeho kontrolní stanoviště, odkud pokračoval v monitoringu a pak se posral. Čeněk má asi dvacet tun hraček a džambilion tun oblečení. Já jsem svoje věci zabalil do dvou pytlů a bylo. Čeněk má aktuálně větší majetek, než já kdy mít budu. Přestěhovat jeho majetek do nového bytu, to je fakt za trest. A přitom on tolik věcí nepotřebuje.

 

     Co se týče oblečení, stačí mu dvě bodýčka, dvoje tepláky, mikina a ponožky. Nataša z něj dělá zbytečně metrosexuála. Jedno bodýčko utáhne klidně i celý týden. Stačí jenom kontrolovat, aby ho moc nepoblil a pokud proběhne nějaký průser, tak se to opláchne v umyvadle a zatím, než to uschne, vezme si to druhý bodýčko.

 

     A hračky? S těma si nehraje.

 

     Má pana Pandu a tím to hasne. Hlavně, že má asi patery obří plastový bagry, na který akorát tak v noci šlapu, když jdu na záchod a pak do nich vzteky kopu, což bolí ještě víc, než na ně šlápnout. Jak se stěhuje šest bagrů? Původně jsem je chtěl stěhovat tak, že je naházím do popelnice, ale Nataša řekla, že takhle ne. Svázal jsem tedy šest bagrů provázkem a gumicukem přidělal na zahrádku na autě. Tak trošku jsem jejich přidělání odfláknul a doufal, že cestou za jízdy spadnou pod kola náklaďáku a bude od nich pokoj.

 

     Dál tam má dva plný kýble kostek, který nechápe, tři krabice plyšáků, kterých se bojí, tašku plnou molitanových míčků, který ukusuje, takže je má zakázaný, dvě tašky pěnových puzzle, který akorát rozdělává a dělá z nich bordel, takže je má taky zakázaný a potom děsnou spoustu různých věcí, co hrajou dětský melodie a který mě neskutečně vysíraj.

 

     Jednou jsem myslel, jak jsem na to všechno vyzrál, protože jsem z těch krámů vytahal baterky, aby to nehrálo. Ono to ale stejně hraje. I bez baterek. Pohání to totiž patrně mé utrpení.