Tato zranění bývají většinou fatální, avšak existují i lehčí zranění, která bývají častější a kterým se dá i zasmát. Není totiž nic vtipnějšího, než dítě ležící v bezvědomí v tratolišti krve poté, co spadlo z postýlky na roh stolu a kolem kroužící hysteričtí rodiče, kteří lomí rukama nevěda, co dělat, zalykají se pláčem a vzájemně se dohadují, čí to je vina. Čeněk absolvoval již tolik zranění, že nezbývá než brát to tak nějak s humorem.

      Kdyby mě nějaký dobrák naprášil na sociálce, která by následně na tento popud poslala kontrolu, asi by bylo zle. Čeněk je od hlavy k patě plný různých modřin, podlitin, škrábanců a jiných známek zranění. Kontrolor by se jistě zhrozil, načež bych byl hnán k soudu za násilí na svěřené osobě. Povaha a intenzita veškerých Čeňkových zranění by vedla k tomu, že bych byl označen za nejhoršího rodiče ve vesmíru, Čeněk by mi byl odebrán spolu s mými osobními věcmi a já bych byl pravomocně zbičován a o víkendech lámán v kole na náměstí.

 

      To vše by byl však jeden kolosální a do nebe volající justiční omyl, jelikož já bych ruku na své dítě nevztáhl. Jsem holubičí povahy. Navíc Čeněk nepochopil podstatu tělesných trestů, tedy nemá cenu ho bít. Když ho plácnu přes ruku s tím, že to je "fuj" popřípadě "eee" nedej bože, pokud to ještě zvýrazním slovem "nesmíš", akorát se tomu zasměje, zatleská a zdrhne. Pak to udělá znovu a znovu se po tělesném trestu zasměje. On se totiž vysmívá mně, jako rodiči. Je to do očí bijící výsměch mé autoritě a mému stylu vedení.

 

     Je to malej nevděčník a neřád.

     Soudnému člověku musí být jasné, že veškerá zranění si Čeněk přivodil sám svým zhýralým a rabiátským způsobem života. Já razím teorii, kterou jsem už dříve zmiňoval, že je třeba jeho zranění ututlat před Natašou, co to jen jde. Je to podle mě správný směr výchovy a tímto stylem to dotáhnu hodně daleko. Těch zranění není totiž málo.

     Nejčastější Čeňkovo bebíčko je poranění hlavy. Boule a různé oděrky a monokly jsou jeho poznávacím znamením. Způsob, jakým získává tyto své šrámy, je velmi jednoduchý a zvládne to každý. Čeněk je totiž velmi živé dítě, jehož bystrost se ještě tak úplně neprodrala na povrch (s Natašou věříme, že jednoho dne se u Čeňka bystrost dostaví), proto tráví své volné chvilky tím, že bezcílně pobíhá po pokoji a mává ručičkama. Občas si zavýská, aby dal okolí vědět, že tomu tady celýmu velí. Jakmile se nabaží pobíhání, postaví se doprostřed místnosti, ukáže na stěnu, řekne "hmm", načež se rozeběhne a vší silou narazí do zdi.

 

     Je otázkou, co tím sleduje. Je možné, že s Natašou nechápeme souvislosti jeho narážení hlavou do zdi a uniká nám kontext. Výsledek je však vždy boule a nebo monokl. V tomto případě se zříkám jakékoliv odpovědnosti, jelikož nikdo mně nemůže dávat za vinu, že mi dítě rádo nabíhá do zdi. Já ho to neučil.

      Další kategorií zranění jsou pády. Čeněk padá z malé výšky, takže se mu většinou nic nestává. Horší jsou mé pády. Buďto, že spadnu, když ho mám v náručí a nebo spadnu přímo na něj, když je on na zemi. To je ale opět jeho vina. Zdravý muž v produktivním věku, plný síly, by sám od sebe neupadnul. Já ale nic takovýho nejsem. Já jsem podlomený nevyspalý muž za zenitem, jehož budoucnost je smutná. Právě proto nárazově upadávám. Může se to stát kdykoliv. Většinou ale upadnu, když nesu Čeňka, jelikož jeho váha naruší mou křehkou rovnováhu. Čeněk taktéž straží po bytě různé nášlapné pasti z kostiček, hraček a z nablitých loužiček, které mi v plynulé chůzi příliš nepomáhají, a tedy pád je nasnadě.

     Čeňkova bebíčka a sebevražedné pokusy mnohdy narušují hezké a příjemné chvilky. Onehdá jsem po náročném mytí oken žehlil prádlo a se zaujetím sledoval televizi (tuším, že jsem se díval na Sama doma). Byla to taková moje chlapská chvilka a já si ji užíval. Po očku jsem občas sledoval Čeňka, jak s rukama za zády obchází pokoj a tváří se děsně důležitě. Vzal ze země botu, vymotal z ní tkaničku a s touto mlátil Pana Pandu. Vypadalo to neškodně, proto jsem nadále žehlil a pobrukoval si štěstím a slastí.

 

     Zrovna mě v televizi zaujalo interview s hostem, který hovořil na téma ženské hygieny, když tu mi přes zorné pole prošla potácející se a sípající malá postava. To jsem přestal sledovat pána mávajícího nad hlavou novým druhem vložky a soustředil se na malou postavu. Malá postava sípala čím dál tím více a začala modrat v obličeji. Ten malej blbec se tou tkaničkou totiž začal škrtit. Když jsem mu tkaničku zabavil, tak začal řvát a na truc opět nabíhal do zdi.