Nataša vypije denně tak tři galony čaje. Proč to píšu? Protože přitom po bytě namátkově pokládá plné, poloplné či prázdné hrníčky. A to je pak voda na Čeňkův mlýn. Kdykoliv zmerčí hrníček, chvátá k němu a převrátí ho na sebe. Je to očividně děsná prdel na sebe lít čaj. Většinou potom mu ještě ten hrníček spadne na hlavu, a to je pak spokojenej a jde zase třeba nabíhat do zdi. Jsem zvědav, jak bude spokojen, až ten čaj bude vařící. Já abych se za ním uběhal a hlídal ho.

 

      Největší klid mám, když ho šoupnu do ohrádky. To se pak ale nesmí dozvědět Nataša, jelikož podle ní a dalších odborníků na děti (podle mě, pokud se někdo prohlásí za odborníka na děti, je tento podezřelý a měl by být v hledáčku policie), dítě v ohrádce strádá a nerozvíjí se. Já s tím názorem nesouhlasím, jelikož Čeněk se chová v kleci úplně stejně, jako když v ní není. Prostě chodí do kolečka, občas pozoruje strop, a když projdu kolem, tak mi nadává a hrozí pěstičkou.

 

     Naopak já v tom vidím pouze pozitiva. V kleci se totiž nemůže zranit. Tento můj postřeh už však poslední dobou není tak úplně pravda. Čeněk si do klece občas propašuje různé předměty. Onehdá, když byl Čeněk v kleci nějak podezřele hodný, zavolal jsem na něj, abych se ubezpečil, že nezemřel nedostatkem rozvíjení. Následně klec zavrzala a na mě vykoukla hlava se zaraženými pastelkami v uších. Kristova noho. Takže je hluchej. Vyndal jsem mu pastelky z uší (fakt nevím, jak se do ohrádky dostaly) a hulákal jsem na to dítě, jestli mě slyší. Čeňkovi bylo moje hulákání ukradený a ukazoval na vypínač, že chce rozsvěcet světlo. Dokud se nedozvím, že není hluchej, žádný světlo se rozsvěcovat nebude. Naštěstí záhy někdo zazvonil a Čeněk se dral ke dveřím v domnění, že přišla máma z práce (jakmile přijde Nataša, tak Čeňka nezajímám. Je to nevděčník a potáhne na internát).

 

      Do výčtu bych také rád přiřadil Čeňkovu havárii s kočárkem.

 

     Když jsme venku na procházce s kočárkem, tak po chvíli začne řvát, že v kočárku už být nechce a chce se aktivně zapojit do dění všedního světa venku. Jeho aktivní zapojení spočívá v tom, že chvilku chodí do kolečka, načež začne jíst kytky nebo vajgly a pak řve, že chce jít zpátky do kočárku. V rámci aktivního rodičovství jsem vymyslel, že ho lze zabavit, když tlačí kočárek. To si přijde užitečný a nepostradatelný. Navíc to je docela vtipný, jelikož dře jako otrok.

 

     Stačí ho postavit před kočárek. To se ihned zapře za madla, nadechne se a tlačí jak barevnej. Nic ho nezastaví. Pro své pobavení mu sem tam kočárek lehce zabrzdím, aby to měl těžší. Čeněk pak funí, je zpocenej a rudej jako malej vepřík, ale maká dál.

 

     Občas ho využívám jako nezničitelného rikšu, když jdeme z nákupu. To mu pak naložím na kočárek celý nákup, ať se chlapec pořádně nadře. Jemu to je jedno a pořád dře jako kůň. Kdyby existovalo takový to kolečko, ve kterým v terárku běhá křeček, ve větším provedení, aby v něm mohl Čeněk celý den tlačit kočárek, mohl by nám vyrábět elektřinu. Nevýhodou je, že neumí zatáčet. Jede pořád rovně. Proto se jednou přihodilo to, že jsem se lehce zapomněl, a Čeněk sjel s celým kočárkem i nákupem do příkopu. To pak bylo bebíček. Kočárek i s nákupem jsem vrátil zpět na cestu, Čeňkovi pofoukal bolístky a už zase mohl jít tlačit.

     Seznam Čeňkových zranění a nehod by patrně nebral konce a na všechny si vzpomenout nelze. Ať už vezme své dětské kladívko a mlátí se s ním do břicha a nebo dělá hustopřísný saltíčka z postele na zem na hlavu, stále nemá dost a rád si přidává.

 

     Říká se, že děti jsou gumové a mně nezbývá, než souhlasit. Když spadnu například z postele já, je z toho aféra na celý týden, všechno mě bolí, sleduju si puls každou hodinu a jsem přesvědčen, že bych vnitřně krvácel. Děti to mají holt hozený jinak.

 

DOMINIK LANDSMAN

http://fotruv-denik.blog.cz/

 

(pokračování co nejdříve)

 

Komentáře (0)

Zobrazit/Skrýt komentáře